K tématu Alžírské války se po půlstoletí od jejího vyvrcholení vrátil režisér Florent Emilo Siri v dramatu Mezi nepřáteli (2007). Siri, jehož jméno bylo dosud spojováno s akčními thrillery (Vosí hnízdo, Rukojmí), se vyhýbá jednoznačnému odsuzování či naopak obhajování válčících stran. Poukazuje na to, že obě se dopouštěly nepředstavitelných ukrutností, které nejsilněji doléhaly na bezbranné civilní obyvatelstvo. Ať se zachovalo – ovšemže pod nátlakem – jakkoli, pokaždé na to doplatilo. Povstalci neváhali podezírané vesničany hromadně podřezat, francouzské jednotky je s touž zarputilostí stříleli. Cíl byl tentýž: zastrašit.
Protagonistou snímku Mezi nepřáteli je novopečený velitel malé průzkumné jednotky poručík Terrien (Benoit Magimel, jehož jsme mohli spatřit i v dřívějších Siriho filmech). Odmítá přijmout, že krutost je jediným způsobem „komunikace“ s protivníkem, hlásá, že proti barbarství nelze uplatňovat další barbarství, dokonce odmírá splnit rozkaz odvolávaje se na svědomí, vyděsí jej užití ničivých napalmových bomb. Podřízené mužstvo, ošlehané mnohými boji, i tragické osudy zkušených válečných veteránů jej záhy zbaví iluzí.
Terrien uzná zkušenosti i samovolnou autoritu již postaršího seržanta Dougnaca (Albert Dupontel), chce se sblížit se zachráněným alžírským chlapcem. Poznává však, že při rozhodování se nemůže spolehnout na nic, veškeré odhady selhávají: chladnokrevná palba na karavanu vesničanek jednou odhalí ženské převlečení povstalců pašujících zbraně, zatímco jindy doopravdy umírají nevinné ženy. Bezmoc i pocit selhání otupuje zpíjením, jak v transu se pak vyžívá v mučení, při krátkodobé dovolence se dokonce bojí navštívit vlastní rodinu, zůstane sedět v autě...
Siri tu vlastně rozvíjí princip dávného Godardova filmu Vojáček, který předvídavě oběma protivným stranám přidělil stejnou krutost. Rozhodně strhává jakoukoli gloriolu z povstalců, pro jejichž činy se dříve přece jen hledaly nějaké alibi a sympatie. Siri ukazuje další kontexty: líčí, jak ve francouzských uniformách bojují i domorodí (muslimští) vojáci, znalí tamního jazyka i mentality, mnohdy účastni už ve druhé světové války.
Vpadne sem i tragická ironie: člověk, jenž přežil brutální nacistické výslechy, vyslýchá alžírské zajatce snad ještě hrůzněji. S puškou proti sobě stanou dva Alžířané, společně kdysi bojující proti nacistům. Vrch získává neúprosné heslo „zabij, nebo budeš sám zabit,“ před brutalitou není úniku: i malý chlapec, jenž náhodně přežil masakr své vesnice povstalci a jehož zachránila francouzská jednotka, prchá pryč, ke „svým“, zděšen z užívání elektrického proudu při vyslýchaní vesničanů, podezíraných ze zatajování důležitých informací.
Mezi nepřáteli se vyhýbá melodramatickým akcentům, hrůzy válčení líčí jakoby nezaujatě, bez sebemenšího souznění. Jistě, je to dílo v mnohém tezovité, postavené na verbálních proklamacích určitých postojů a zásad. Nejspíš právě proto nedosahuje až mrazivé bezprostřednosti jako jiná díla obdobného zaměření, do vyprávění vlézají thrillerová schémata. Avšak nelze mu upřít určitou působivost. Uplatňuje reportážní prvky nejen v častých leteckých záběrech vyprahlé a kamenité krajiny s bezpočtem úkrytů vhodných pro skrývající se povstalce, ale také v titulcích oznamujících, kde se jednotka právě pohybuje.
Postavy jsou důsledně nahlíženy zvenčí, sledovány při chvílích odpočinku i při „čistících“ přesunech členitým terénem, kdy se snadno mohou stát terčem ostřelování. Režisér rámcově upozorňuje i na zneužití krvavého válčení, zprvu nazývaného hájením národních zájmů: v úvodu vyslechneme tvrzení, že Alžírsko tvoří součást francouzského státu, takže musí být všemi prostředky bráněno před rozvratníky. Vzávěru pak následuje filmový týdeník, hlásající mírotvorné poslání francouzských jednotek, vojáci s rozesmátými tvářemi obětavě chrání tamní obyvatelstvo...
