Vousatý bavič jménem Vlado Štancel si usmyslel, že své nadání zužitkuje ve vlastním filmovém projektu nazvaném Mezi námi přáteli. Pojednal jej vskutku autorsky: napsal scénář, ujal se režie a navíc si přidělil hlavní roli. Proti zamýšlené sondě zkoumající paradoxy usedlého rodinného života lze stěží co namítat. Lze přijmout i jistou choulostivost námětu - jistě leckterý muž se potýká se smyšlenkou, že mu v sexu vadí příliš malý penis, takže právě tento problém je ochoten učinit středobodem svého uvažování.
To je případ i protagonisty této komedie, zjevně podivínského výstředníka pana Leona, jenž nejenže mylně odečítá odmítavé chování své partnerky Vlaďky (Ivana Buková), ale hlavně se ustavičně oddává brumlavé, kverulantské samomluvě zcela prosycené fascinací vnějšími sexuálními podněty. Přitom nedomýšlí, že se kvůli tomu může ocitnout v nesnázích, zvláště když přestane rozlišovat mezi svými barvitými úvahami a realitou, když se zapomene a jme se hlučně promlouvat i na veřejnosti. Jeho zpola závistivé, zpola dotčené hudravé stížnosti na příliš hlasité milování doléhající ze sousedního bytu nebo skepticky přezíravé komentování dvojice milenců, nesměle se sbližujících na ulici, se vyznačují bystře napsanými postřehy, dobře členěnými monologickými nářky.
Problém tohoto filmu netkví v syžetovém vymezení, s jeho různými podobami se můžeme setkat v různých nezávislých filmech najmě americké provenience, ale v autorském přístupu, který rezignoval na jakoukoli osobitost a spokojuje se s nejnižší šantánovou či kabaretní pitvorností. Zhrubnutí výrazové dikce a primitivita dějového nárysu nutně devalvují celé dílo na úroveň prostoduchých sprosťačinek, které se nezmohou ani na vtipný dvojsmysl, natolik podléhají těžkopádné popisnosti jednotlivých situací.
Vlado Štancel, jemuž snad mohu přiznat jistou scenáristickou obratnost, je však prabídný režisér a zřejmě ještě horší herec, který nepřesahuje vymezení přiťáplého bavičství, neschopen se zbavit rušivě proklamativní, ba nezamýšleně parodické mluvy. I když jako scenárista načrtává výstižná zjištění (obě rodiny, které Leon blíže poznává, nejsou tak příkladné, bezproblémově semknuté, jak by se zprvu zdálo), vypravěčská struktura se mu rozpadá do více či méně ucelených skečů, v nichž si na pomoc přizval neméně šklebivé kolegy, kteří se podřizují nejstupidnějším hereckým klišé, jakých jsou schopni. Stačí si vyslechnout okázale vemlouvavý, rádoby poučující hlas sexuologa (Jan Přeučil opětovně dokazuje, že jinou polohu snad ani není schopen zvládnout) nebo vlezle slizkého Dulavova zástupce jakési obskurní náboženské sekty, jenž v Leonovi vycítil zdánlivě snadnou kořist. Připojit lze ještě televizního reportéra (naprosto bezradný Dalibor Gondík), jenž se pokouší vydírat potajmu natáčené podnikatele či úředníky. Více obnaženou bezmoc, inscenační, hereckou i „společensky kritickou“, snad nikde jinde nenajdeme.
Spornost komediálních prostředků vytane často na mysli, často se Štancel pokouší zábavného efektu dosáhnout i prostřednictvím nechutných vtípků, třeba zdůrazněním asociace, která předloženou klobásku vztáhne k dětskému hovínku. Leonovo upjaté, často trapasovité počínání, uhýbající před řešením nastavšího problému a obráceného do světa vnitřních komentářů, samozřejmě vykazuje komediální rysy, avšak v notně pokleslé rovině. Stačí připomenout výjevy, kdy přesvědčí kamaráda, aby si vzájemně poměřili svá mužství, když totéž činí v pánských sprchách, když sexuologovi předkládá nárys svého ztopořeného údu. A tyto situace se nemusí týkat jen hlavního hrdiny: k témuž lékaři přichází i žena s opačným problémem – její milenec má naopak příliš mohutné pohlaví...
Mezi námi přáteli je (pseudo)zábavný pořad, který by se snad vyjímal na novácké silvestrovské estrádě (nebylo by od věci srovnání s ještě rozpadlejšími Troškovými historkami z „kameňáckého“ cyklu), avšak zamořování kin takovýmto výrobkem přece jen považuji za zhůvěřilé.
