Tchaj-wanský film Město smutku režiséra Chou-Siao-siena (nar. 1947) v rámci více než sto padesáti minut představuje osudy Tchaj-wanu těsně po skončení druhé světové války. Prostřednictvím pohledu na spletitý života jedné rodiny se seznamujeme i s osudy celé země. Město smutku je nutno v Evropě chápat spíše jako ukázku tchaj-wanského filmového umění, nikoliv jako film pro běžné publikum. Pomalý rytmus, používání tří jazyků pro nás obtížně rozlišitelných (tchajwanštiny, japonštiny, mandarinštiny) a složitost příběhu kladou na diváky vyšší nároky. Město smutku je filmem o Tchaj-wancích a (především) pro Tchaj-wance. My máme příležitost jeho prostřednictvím nahlédnout do historie a mentality této ostrovní země.
Ke konci druhé světové války procházel Tchaj-wan bolestnými změnami: dlouhotrvající japonská okupace skončila a země se vrátila (ovšem jen na krátký čas) pod křídla „mateřské“ Číny. Toto dramatické období let 1945-49 režisér nezachycuje pompézními historickými výjevy, ale pohledem na osudy čtyř bratrů. Synové starého patriarchy rodu Lina se snaží uplatnit uprostřed překotných změn, stejně jako ostatní sousedé však svět vnímají v rámci tradičních zvyklostí.
Hned první záběr díla může být chápán jako emblematický pro celý film: kouřící muž v tradičně zařízeném obydlí zapaluje obřadní svíci, z vedlejší místnosti je slyšet nářek rodičky a do všeobecného zmatku zní neosobní rozhlasové hlášení o kapitulaci Japonska. Rodinný a sousedský život naplněný pospolitostí (časté debaty i obchodní jednání u prostřeného stolu) je zakotven v rodových rituálech, které provázejí člověka od narození do smrti. Historie však nebere ohledy na konkrétní životy jednotlivých lidí či rodin. Právě naopak, často do nich krutě zasahuje a boří plány jako domečky z karet. Příběhy synů starého Lina vypráví dívka Hinomi (později se stane manželkou jednoho z nich). Nejstarší syn Lin Wen-siung působí jako pevný bod, všichni se k němu navrací a obracejí v případě potíží, Wen-liang se zaplétá do pašeráctví a dalších nelegálních obchodů, Wen-čching, který ohluchl v osmi letech, se živí jako fotograf, další syn zmizel během války a do filmového děje nevstupuje…
Složité osudy těchto mužů a lidí, kteří hrají větší či menší roli v jejich životech, jsou rámovány opakujícími se pohledy na záliv či zalesněné hory, kde se vše odehrává. Režisér tím dává prostor pro uvědomění si obecnějšího rozměru výpovědi, navádí k odhlédnutí od konkrétních dějových zvratů a přivádí k poznání, že nejde pouze o osud jedné rodiny, ale o osud celé ostrovní země. Většina scén se však odehrává v interiérech.
Kamera (Chen Huai´e) po většinu času statická a vždy naprosto nezúčastněná pouze referuje, nedramatizuje, ale také od ničeho neodhlíží. Všemu dává prostor (i ve chvílích, kdy se zdánlivě nic neděje), což je podpořeno pomalým rytmem scén, které režisér vždy nechává nejen dostatečně volně rozehrát, ale také pomalu doznít. Žádné rychlé střihy, na které jsme si zvykli u komerčních asijských současných snímků, ale pomalé plynutí času.
Město smutku můžeme velice volně připodobnit ke Všem dobrým rodákům Vojtěcha Jasného. V těch se také režisér zabýval vlivem doby na konkrétní lidské osudy, aby posléze dospěl k podobně tragickým závěrům. Na festivalu v Karlových Varech, na Letní filmové škole a v pražském kinu Aero byl k vidění také novější film režiséra Chou-Siao-siena nazvaný Millennium Mambo (2001).
