Nekorunovaný král kresleného filmu, Disneyho studio, do světových multiplexů přiváží další variaci na svůj léty prověřený recept na rodinný film. Nic nového pod sluncem, nic zásadního na poli animovaného filmu, prostě jen zábava a poučení pro diváky do šesti let věku.
Ach, staré dobré časy, kdy se na matičce zemi proháněli mamuti, člověk zdárně prospíval v lůně přírody a u ohňů se vyprávěly staré moudré příběhy. Toto je jeden z takových příběhů: je to příběh o Kenaiovi, chlapci, který nade vše chtěl být dospělý.
Kenai je členem spořádaného kmene plného veselých pravěkých lovců, má tři veselé bratry a už se nemůže dočkat, kdy mu veselá šamanka předá po poradě s moudrými a veselými předky na velké veselé slavnosti jeho totem, symbol jeho dospělosti. Kenai je tak veselý, a tak moc se těší na slavnost, že zapomene pořádně ukrýt úlovek svých bratří před věčně hladovými krky divé zvěře. Kenai přijde o náladu hned na slavnosti, když ke své nelibosti (a notné veselosti svého bratra) zjistí, že mu neskonale moudří duchové vybrali za totem medvěda, symbol lásky. A když navíc Kenai zjistí, že o jemu svěřený úlovek jej připravil právě medvěd, jde veškerá láska stranou a ke slovu přichází primitivní, nicméně překvapivě účinné, zbraně. Hon na zloděje nedopadne úplně podle Kenaiových představ, ba přímo naopak. Místo medvěda hyne totiž jeho nejstarší bratr Sitka O to urputněji Kenai pronásleduje medvědího „zločince“. Msta se však zvláštním způsobem obrátí proti němu samotnému, když ve chvíli jeho triumfu nad pronásledovaným zvířetem jej duch jeho bratra promění s grácií dědečka hříbečka v…medvěda. Když se Kenai probere v medvědí kůži je z toho pochopitelně celý paf, na rozdíl od Ivánka totiž nedostal žádné poučení, jak se stát opět člověkem. Nezbývá mu, než se vydat odpovědi hledat. A jak už to ve filmech značky Disney bývá, společnost mu dělají veselá mluvící zvířátka, zde především malý medvídek Koda, a hudba populárního popového interpreta (zde opět Phila Collinse) a na konci cesty jej čeká prozření, zmoudření, poučení a snad i změna zpět na člověka (a nebo ne?).
Před ne tak dlouhým časem jsem tu psal docela pozitivně o filmu Hledá se Nemo a „radil“ jsem dětem, ať se nebojí vzít své dospělé do kina s sebou. V případě Medvědího bráchy je ale, děti, raději nechte doma. Tento kreslený filmek je totiž přesně tím hollywoodským animovaným průměrem, který Nemo převyšoval jednak svým podařeným zpracováním, jednak svojí slušnou porcí humoru. Medvědí bratři jsou oproti tomu obyčejným odvarem. Je v něm přesně to, co jsme již viděli v mnoha a mnoha rodinných kreslených zábavách značky Disney. Stejné postavy, stejné zápletky, stejné vtipy, stejná ponaučení, stejný hudební doprovod.
Je až neuvěřitelné, jak je průměrně znalý divák disneyovské produkce schopen při sledování tohoto dílka přesně odhadovat, co bude následovat v příštím záběru. Medvědí bratři ničím nepřekvapí, ničím nezaujme, smíchy se u něj nepotrháte, kapesníčky dojetím nepropláčete. Dostanete přesně to, co byste měli od snímku očekávat. Barevnou, veselou a politicky korektní zábavu pro děti, hlavně pro ty nejmenší, které spíš než samotný příběh především zajímají právě ty barvy. Proto než draho v multiplexu, doporučuj spíš (a to jako cinefil opravdu moc často nedělám) konzumovat tento snímek podstatně levněji na videu. Máte-li malé děti a potřebujete-li si v klidu vyprat, uvařit, číst či jen tak si zdřímnout, sáhněte po Medvědích bratrech. Do kina svojí rodinu vemte radši než na medvědy na rybičky.
