Zdá se, jako by si maďarské filmy v poslední době našly k českému divákovi opět svou cestu. Mezinárodně uznávaná a festivalově úspěšná díla této kinematografie se často objevují nejen v programu České televize, ale dostaly prostor také v našich kinech. V případě poetického filmu Mé XX. století režisérky Ildiko Enyediové se jedná o obnovenou premiéru titulu, který byl u nás poprvé v distribuci uveden již na začátku 90. let, ovšem v přílivu tehdejší americké produkce si nezískal svého diváka a bohužel poněkud “zapadl”. Ildiko Enyediová, která v roce 1984 absolvovala filmovou režii na Divadelní a filmové akademii v Budapešti a poté pracovala pro Studio Bély Balázse, natočila Mé XX. století v roce 1988 jako svůj celovečerní debut. Okamžitě zaujala nejen diváky, ale i odbornou veřejnost a na 42. MFF v Cannes získala v následujícím roce 1989 cenu Caméra d’Or (Zlatá kamera).
Příběh začíná někdy v roce 1880 snovou scénou, ve které Thomas Edison poprvé na veřejnosti představil svou žárovku. Současně se na druhém konci světa kdesi v Budapešti narodí do chudých poměrů dvojčata – sestry Lili a Dora (jejich jména odkazují ke skutečným historickým postavám – sestrám a herečkám Lillian a Dorothy Gishovým). Obě dívky zakrátko osiří, později jsou rozděleny a vyrůstají samostatně, každá v jiném prostředí a pod různými vlivy. Jedna s druhou ztratí kontakt, nicméně jejich cesty se zcela náhodně protnou po letech v roce 1899, když obě hrdinky cestují Orient expresem. Dora je hýčkaná milenka bohatých mužů, která žije na jejich účet, Lili se zase přidala k anarchistům a chystá se spáchat atentát na ministra vnitra.
Obě role odlišných sester (a v úvodních pasážích filmu navíc i roli matky) hraje polská herečka Dorota Segdaová, která si výborně poradila s charakteristikou svých postav. Musela vytvořit dvě velmi odlišné a protichůdné osobnosti – na jedné straně extrovertní, sexuálně přitažlivou a frivolně flirtující Doru, která je vedena svou nenasytností a požitkářstvím a sebejistě se pohybuje ve vyšší společnosti, a na straně druhé prostou, plachou a nesmělou Lili, podněcovanou svými ideály, nevinností a touhou po rovnoprávnosti. Kontrast mezi oběma ženami – děvkou a pannou – je pak také zdůrazněn také volbou kostýmů a charakteristikou prostředí, ve kterém se obě hrdinky pohybují. Protřelá Dora řídí luxusní drahá auta, pije šampaňské, obléká se do drahých rób, zatímco střízlivá Lili neváhá usednout do vozu nacpaného venkovany a jejich zvířaty. Také výborný kameraman Tibor Mathé komponuje své černobílé obrazy s důrazným kontrastem. Odkazuje na poetiku prvních němých filmů, vedle záměrně naivistických symbolických výjevů vidíme téměř dokumentární pasáže pohrávající si s expresivitou.
Do života obou dívek vstupuje záhadný muž Z. (Oleg Jankowski). Touží po křehké Lili, ale setkává se s pokušitelkou a svůdkyní Dorou. Svým důvtipem však odhalí spojitost mezi oběma ženami. Jejich protikladné archetypy – sexualita na straně Dory a emancipace na straně Lili – umožňuje režisérce vyjádřit osobitý pohled na dualitu moderní ženy konce 20. století. Enyediová nicméně nestraní ani jednomu z těchto principů. V závěru filmu se pak otevřeně ptá: “Která žena může učinit muže šťastnějším?” a její odpověď jednoznačně zní, že jedině obě dvě. Ildiko Enyediová svůj film zamýšlí rovněž jako alegorii, ve které se soustředí na téma postavení ženy v moderní době. Jednotlivé události a zážitky v životě obou hrdinek jsou prokládány zdánlivě nesouvisejícími záběry Thomase A. Edisona. Postupné přibývání jeho vynálezů symbolizuje narůstající zkušenosti v životě obou dívek a zdůrazňují roli ženy v civilizaci. My tak cestu sester-dvojčat – moderní pohádku o technické, politické a sexuální revoluci – můžeme vnímat také jako paralelu vyvíjejícího se 20. století, akceptujícího ženskou emancipaci.
