Stará masajská tradice praví, že sucha jsou kletbou Červeného boha, kterého lze usmířit pouze jedinou obětí: hřívou největšího ze lvů – Vičuy.
V keňské savaně už po staletí nerušeně žije kmen Masajů. Prost vymožeností civilizace, obklopen jen stády zvěře a koloniemi rostlin tráví, v hliněných přístřešcích všední dny života. Poklidný chod kmene se zastaví, když kraj postihne nezvykle dlouhé období sucha. Skupinka mladých válečníků vedených Lamotoonem se proto vydává na strastiplnou cestu, aby obávaného Vičuu našla a zabila. Mladíci během daleké pouti dospívají v muže. Procházejí zkouškami odvahy, přátelství i oddanosti. Bojují s nepřátelským kmenem, hladem a pouští, aby se nakonec tváří v tvář utkali se šelmou, která je více legendou než obyčejným lvem. Rozhodující podíl v boji nakonec spočine na Lomotoonovu příteli Meronovi.
Režisér Pascal Plisson obsadil do rolí svého filmu skutečné příslušníky kmene Masajů, přičemž snímek natáčel na různých místech v Keni (Masai Mara, Amboseli, Tsavo East). Plisson tráví od roku 1997 více než tři čtvrtiny času ve východní Africe (např. v Keni, Ugandě, Tanzanii, Zimbabwe), kde natáčí dokumentární filmy o životě zvířat.
Film se od začátku do konce věnuje výhradně Masajům, jejich jazyku a kouzelné africké přírodě. Marně budete čekat na okamžik, kdy se na plátně objeví první běloch a zazní některý z evropských jazyků. Režisér Plisson vypráví příběh tak, aby žádný z těchto elementů nerušil kouzlo africké savany. Například dialogy však působí až příliš evropsky. Plissonovi Masajové jen zřídkakdy používají domorodé názvy věcí. Režisér rovněž nevyužil potenciál, který v sobě skrývá domorodá hudba. Film podkresluje komerční hudební doprovod, v němž zřídka zazní africké bubny nebo se ozvou typicky hrdelní masajské zpěvy.
Kamera Manuela Terana dokázala zachytit eleganci mladých masajských těl stejně jako barevné ladění africké savany. Díky převládající žluté barvě trávy a tmavosti černošských postav z filmu přímo sálá horko, sucho a divokost černého kontinentu. Samostatnou kapitolu tvoří nasnímání souboje masajských bojovníků s Vitchouou. Obávaná šelma totiž nepůsobí vůbec hrozivě, ale spíš jako roztomilá kočička, která se zájmem (nikoli nenávistí) v očích sleduje oblíbenou hračku. Filmu by prospělo, kdyby zvíře zůstalo odhaleno jen v náznacích, aby divák získal prostor pro vlastní fantazii a uvěřil, že Vičua není skutečný lev, ale mýtická šelma. Souboj s velkou kočkou je naopak snímán „akčně“, představuje jej série neostrých šmouh, z níž nepoznáme, co se vlastně na plátně děje.
Film jako by byl rozdělen na tři rytmicky rozdílné části. Úvodních třicet minut narýsuje v průměrném tempu osu příběhu. Další půlhodina se vleče, podobně jako bojovníci za horkých afrických odpolední. Třicetiminutový závěr pak nasadí tempo až strhující.
Ačkoliv se režisér Plisson nechal inspirovat masajskou mytologií, jsou filmový příběh i legenda zcela smyšlené. Dlouhou pouť, během níž mladíci dospívají v muže, nikde v masajské tradici nenajdeme. Kdyby totiž k vyvolání deště bylo pokaždé třeba zabít jednoho lva, mnoho těchto šelem by asi v Africe nezůstalo…
Film Masajové – bojovníci deště potěší všechny, kdo mají rádi přírodu, Afriku a její obyčeje. Je uváděn v původním znění v titulkované verzi.
