Nevím jak moc říká dnešním čtenářům jméno Karl May. A nevím, zda dnešní děti taky hltají Vinnetoua, Old Shatterhanda, Ducha Llana Estacada, nebo zda vůbec ještě něco čtou (kromě Harryho Pottera…). Ať tak či onak, německý herec, režisér a scenárista Michael Bully Herbig si vzal dílo svého nesmrtelného nad-národního autora za terč své parodie, a tohle z toho vzešlo...

Děj není nikterak košatý a ústřední zápletku se dozvíme hned v prvních minutách. Náčelník Apačů Abanachi (Michael Bully Herbig) si půjčí od náčelníka kmene Šošonů peníze na provoz své vlastní hospody. Protože však sedne na lep vychytralému Santa Mariovi, o všechno přijde. Padouch ho navíc očerní u Šošonů a obviní z vraždy jejich bojovníka. Jedinou cestou z průšvihu je vypravit se společně se svým bledým bratrem Rangerem a gayským bratrem Winnetouchem hledat starý poklad Apačů.

Zbytek už je jen volný sled různých vtípků a žertovných situací, které nás, vytrvalejší, dovedou až do kýženého konce. Humor to není zrovna akademický a už vůbec ne originální. Autoři kopírují styl svých očividných vzorů, avšak co mohlo kdysi fungovat třeba v Bláznivé střele, to zde působí spíš jako šestá xerokopie. Nikdy sice nejdou tak daleko, jako Italové ve svých neskutečných plagiátech z 80. a 90. let, ale i tak je vidět, že si Herbig při psaní scenáře nedokázal vyhnat z hlavy komedie trojice Zucker/Abrahams/Zucker Přísně tajné, Žhavé výstřely ("Zdědil jsem jeho dlouhé vlasy.") nebo absurdní pythonovský humor ("Vykopejte válečnou sekeru." – "Už žádnou nemáme, měli jsme jen takovou lacinou."), nemluvě už o jízdě v důlním vozíku, jako vystřižené z Indiana Jonese. Legrační situace jsou tedy dost předvídtelné, a tak čím míň parodií divák viděl, tím větší má šanci, že se někde zasměje.

Srovnáme-li Manituovu botu s naším Limonádovým Joem, postrádá německý film tolik potřebnou eleganci. Pouze formálně přebírá předmět své parodie a suše ho interpretuje bez jakékoli přidané hodnoty. Pokud bych ho měl k něčemu přirovnat, pak nejspíš k duchaprostým estrádám Petra Novotného nebo Petra Rychlého.

Nicméně je vidět, že na evropské poměry Němci do snímku investovali nemalý peníz. To se jim vyplatilo, neboť si ve své domovině vedl neobyčejně dobře. Najdeme v něm řadu digitálních triků a ani výprava nepůsobí jako z české televizní inscenace. Příjemná je hudba Ralfa Wengenmayera. Celkově se však jedná o značně komzumní záležitost pro to nejširší publikum - což nakonec mohl být i tvůrčí záměr a pro zmíněnou cílovou skupinu pozitivum. Znalost mayovek je při sledování podstatnou výhodou, stejně tak povědomí o aktuálním německém kulturním prostředí.