Je mi jasné, jaké hodnocení Machři 2 dostávají a budou dostávat. Nedělám si vůbec žádné iluze o tom, že skóre jen málokdy překročí padesátiprocentní hranici a filmové publicisty zbožňující černobílé novovlnné slátaniny z let šedesátých z ničeho nehodlám obviňovat. Nicméně musím konstatovat, že jsem se takhle dlouho nezasmál a nepokrytě přiznávám, že vůbec nevím, o čem těch sto minut zvrácené zábavy bylo. Adam Sandler má svůj velmi svérázný druh humoru, kterému někteří říkají fekální. Zajímavé by jistě bylo rozklíčovat samotnou definici tohoto slova, protože být jen vulgární ještě neznamená být fekální. Podle všeho by se dalo říci, že do této škatulky lze zahrnout jakýkoliv film, který coby prostředek k pobavení diváka používá jakékoliv tělesné otvory. Sem však nepatří časosběrné dokumenty, které začínají porodem.
Fekálnější, než jsme čekali
Adam Sandler a jeho přátelé se rozhodnou s rodinami strávit víkend. Jednoduchá oznamovací věta však pro zasvěcené znamená mnoho. Je totiž absolutně jasné, že Sandler, Rock, Spade a james to opět rozjedou se svými přáteli, dětmi a partnerkami ve velkém. Vtip Machrů spočívá v jednoduché věci – rodinné trapasy jsou zde nakumulovány opravdu měrou vrchovatou do jednoho filmu a k tomu si připočtěte velmi zvláštní kamarádství hlavních protagonistů, kteří se chovají jako puberťáci. U Sandlera a jeho týmu nikdy nešlo o příběh, ten byl mnohdy až na druhém místě. Fungoval však velmi svérázný humor, který najdete ve všech jeho filmech. Machři 2 to možná s tou „typickou legrací“ trochu přehnali. Nyní se tak velmi sofistikovaným oslím můstkem vracíme k jádru problému celého filmu. Už první Machři byli komedií průměrnou, ale pořád to tam nějak fungovalo. Slavní herci se jali bavit celou rodinu lehce obhroublým humorem, díky kterému po svém vyzdvihovali tradiční rodinné hodnoty. Dvojka je skutečně fekální jízdou, z níž si odnese divák jen neuvěřitelné množství krkanců a prdů.
Oscara za první prd získává…
V souvislosti s druhými Machry mne napadla otázka, kdy se objevil první film, v němž se prdělo. Zjistil jsem, že pšouk jako vtip si odbyl svoji světovou premiéru v roce 1974 v satirické westernové komedii Blazing Saddles. Kromě onoho prdu však snímek bodoval tím, že humorem odsuzoval rasismus. A zde milí čtenáři narážíme na onen kámen úrazu. Když se ve filmu pouze prdí, krká a huláká a není zde žádná přidaná hodnota, pak si říkám, má to celé smysl? Odpověď je jednoduchá a najdete ji na začátku recenze. Adam Sandler si uprdnout umí a v tomto ohledu budiž prominut poněkud laciný děj. Přes všechny kiksy, nudu, ale také docela dobrý sandlerovský humor, který film stále dokáže držet před úplným kolapsem, to na víc než čtyřicet procent není. A není to ani škoda.
Hodnocení: 40 %
