Leonard Cohen: I'm Your Man

V celovečerním hudebním dokumentu Leonard Cohen: I‘m Your Man se Lian Lunson pokouší propojit portrét bilancujícího umělce ve stařeckých letech s jeho živým a žijícím odkazem. Odvážný koncept bohužel neobratná režisérka nedokázala přetvořit v dílo ani zpoloviny tak strhující, jako ta nejposlednější Mistrova píseň.

Leonard Cohen, básník, skladatel a zpěvák s nikterak přesným, avšak neobyčejně podmanivým hlasem bezpochyby patří k dokumentaristovým vděčným objektům. Muž, který se na hudební scéně pohybuje od konce šedesátých let a řadí se k nejlepším textařům populární hudby vůbec. Muž, který žil v hotelu Chelsea a ve výtahu sbalil Janis Joplinovou, která tam hledala Krise Kristoffersona. Muž, který má pověst miláčka žen a zároveň žil dlouhé roky v klášteře. Muž, kterému jedna jediná píseň zabere roky práce. Muž, který ztratil autorská práva na tu nejslavnější z nich. A takhle bychom mohli pokračovat. Přesto je Leonard Cohen: I‘m Your Man nejzajímavější pro ty, kdo montrealského barda již alespoň trochu znají – a čím více, tím lépe. Novinek, nebo hlubšího představení Leonarda Cohena se tu totiž nedočkáme.

Ve snímku se neustále prolínají dvě roviny. Tou první je rozhovor s Leonardem Cohenem v jeho sídle v Los Angeles. V nepříliš originálním detailním záběru a vyšedlých barvách digitálního videa Cohen vzpomíná na dětství, na tvůrčí podhoubí v Montrealu, na hotel Chelsea. Cohen vzpomíná na Janis Joplinovou, na řecký ostrov Hydra, na klášter na Mount Baldy. Mluví o úskalích tvorby, občas zabrousí do pozadí jednotlivých písní. Mistrovy promluvy nejsou díky střihu nikdy příliš dlouhé a pro skutečné Cohenovy fanoušky až na pár vyjímek (vzpomínání na otce, epizoda s punkem) ani příliš nové.

V prostřizích se potom dostávají ke slovu Cohenovi známí ctitelé – Nick Cave zavzpomíná, jak se k Mistrovi dostal a Bono + The Edge Cohena v několika vstupech vyzdvihnou minimálně do nebe.

Druhou linku dokumentu tvoří záznam australských koncertů ze série „Came So Far for Beauty“, kdy Cohenovy písně zpívají Nick Cave, Rufus Wainwright, Martha Wainwright, Beth Orton, Jarvis Cocker, Antony, sestry McGarrigleovy, nebo Cohenovy sboristky Perla Batalla a Julie Christensen. Většina těchto výstupů bohužel jenom odhaluje a potvrzuje, v čem tkví Cohenova genialita – v instrumentální a hlasové prostotě, kterou ve valné většině Mistrovi „žáci“ postrádají. Výjimky se týkají Cavea, Wainwrighta a Cockera. Naopak masivní „The Anthem“ sboristek anebo naříkavá „If It Be Your Will“ od Antonyho jdou přesně do těch honosných a komplikovaných končin, které Cohenovým skladbám neprospívají. V samotném závěru se nakonec dočkáme „Tower of Song“ zpívané Cohenem v doprovodu Bona a jeho U2.

Při sledování Leonard Cohen: I‘m Your Man může člověk jenom vzpomenout Scorseseho rozsáhlý profil Boba Dylana No Direction Home: Bob Dylan a znovu ocenit jeho rafinovanost, šíři a hloubku. A to nejen v samotném vyprávění, ale i formálně. Leonard Cohen: I‘m Your Man je oproti tomu směs oprášených fotografií, mluvících hlav v nenápaditých prostředích a digitálních vymožeností. Cohenova tvář vystupuje z kruhově rozostřeného pozadí, v němž se topí například i umělcovo ucho. Režisérka tímto barbarským efektem popírá úvahu o tom, že se k básníkovi pokory přiblíží výrazovou prostotou, jak by mohly naznačovat vyšedlé a vyprázdněné barvy digitálního videa, které scénám s Cohenem dominují. Přes koncertní záběry zase prší červené glittery, jakási předtucha finální sekvence, která ale atmosféru živých vystoupení bourá až nevkusně snadno.