Přestože český dokument zažívá nebývalý vzestup, snad s výjimkou Karla Vachka se v něm nikdo nevěnuje otevřeně politickým tématům. Tuto mezeru se rozhodla zaplnit Linda Jablonská filmem Kupředu levá, kupředu pravá.
Jablonská dokončuje studia dokumentární tvorby na FAMU a Kupředu levá, kupředu pravá se stane jejím absolventským filmem. Je rozšířením jejího snímku Kupředu levá, mapujícího aktivity mladých českých komunistů. „Téma mi připadalo zajímavé, chtěla jsem ho rozšířit a začala jsem hledat ideologický protipól, takže jsem logicky dospěla k mladým konzervativcům,“ říká Jablonská. Její celovečerní debut se tak věnuje stejnou měrou členům Komunistického svazu mládeže a hnutí Mladých konzervativců. Z každé organizace si vybírá tři zástupce a odkrývá jejich postoje, rodinná zázemí, způsob trávení politicky významných dnů (17. listopad, 1. máj), ve větším detailu pak třeba i bytovou situaci či obsah domácích knihoven.
Přestože protagonisté filmu těžko mohou mít protikladnější politické názory, jejich životy a činnosti vykazují strukturální podobnost. Právě symetrie mezi oběma polorovinami filmu je spolu s režisérčinou nestranností jeho hlavní devizou. Autorka na snahu nezneužívat materiál k prezentování vlastních názorů upozorní hned v úvodu a pak už poctivě střídá pohledy „nalevo“ a „napravo“. Obě organizace mají své společenské akce a organizační schůzky, účastní se předvolebních agitací, jejich členové se vyjadřují k vlastnímu politickému přesvědčení i k názorům druhé strany, stýkají se s představiteli politických špiček a nakonec s napětím prožívají volby do Poslanecké sněmovny.
Takto „zrcadlový“ přístup výtečně odkrývá, co mají obě skupiny společného a v čem se naopak liší. V něčem se na obecné úrovni shodují a rozcházejí se jen v konkrétní aplikaci: konzervativci i komunisté mají své vzory a idoly, jakkoliv jde v jednom případě o Václava Klause a Margaret Thatcherovou a v druhém o Miroslava Grebeníčka, Che Guevaru a Stalina (!). Jindy divák narazí na ukázkovou ilustraci sociálních rozdílů: zatímco jeden z konzervativců dostal od rodičů luxusní byt na Vyšehradě, mladá komunistka bydlí s matkou v sídlištním 1+1. Příznačné také je, že konzervativci si dávají záležet na vzhledu a vystupování (prakticky neodloží oblek a kravatu), kdežto komunisté působí jaksi „lidově“. Členové obou skupin sklouzávají k frázím, když mají popsat vlastní ideologii, zatímco výhrady vůči té opačné formulují vlastními slovy. Nejvýmluvnější jsou pak momenty, v nichž se na základě stejných aktivit ukazuje odlišný přístup: při výlepu volebních materiálů konzervativci trvají na legálnosti, kdežto komunistům lepit načerno nevadí, pravice se na manifestacích brání konfliktu, zatímco levice na „příliš krotké“ akci v Berlíně teskní po demonstracích, na nichž létají dlažební kostky.
Přestože příslušníci obou hnutí vytvářejí spoustu nechtěného humoru (konzervativec chce vést svou organizaci „do nové pětiletky“, jak zní jeho přeřeknutí, komunista se zase dojímá nad sochou padlého rudoarmějce, plesy obou mají téměř „formanovské“ rysy), častěji divákovi z filmu běhá mráz po zádech. Tihle mladí muži a žena se totiž netají ambicemi vstoupit do vyšší, „skutečné“ politiky a vládnout nám – jenže ti konzervativní z nich jsou zhusta jen okravatovaní panáci, zatímco komunisté svou radikálností dávají vzpomenout na neblahá 50. léta.
Film, který se průběžně natáčel od loňského 17. listopadu do letošního června, končí parlamentními volbami a politickým patem. Někteří z protagonistů se chystají kandidovat ve volbách komunálních a Komunistický svaz mládeže byl nedávno zakázán ministerstvem vnitra. Vše tedy hraje do karet případnému pokračování.
