Shakespearova hra Kupec benátský patří k raným Mistrovým dílům. Vedle skvěle napsaného lichvářského žida Shylocka, která již prozrazuje neklamné znaky rozporného, s mimořádnou znalostí lidských povah rozpracovaného hrdiny, obsahuje téměř pohádková klišé (viz třeba exotický motiv volby jedné ze tří skříněk), zcela vybledlé takzvaně kladné a bezbřeze ušlechtilé postavy, či burleskní převlekové výjevy.
Není také zcela ujasněno žánrové zařazení této hry. Dnes v Kupci benátském vnímáme spíše tragické rysy, avšak mnozí badatelé se kloní k názoru, že Shakespeare jej projektoval jako komedii. Hlavně v pojednání Shylocka prosazuje až surově karikující rysy, nejspíš umocněné i jevištním ztvárněním. Shylock neměl vzbuzovat soucit, dominantní v Shakespearově době naopak byla směšnost. Za výrazně komickou (či spíše výsměšnou) bývá považována třeba scéna, kdy Shylock jako zosobněný lakomec hořekuje nad ztrátou své dcery, která utekla s křesťanským milencem – a nejvíce mu vadí, že s sebou vzala i rodinné klenoty.
Shakespearovu předlohu upravil Michael Radford do podoby kostýmního (velko)filmu, který akcentuje – už v úvodních titulcích – antisemitismus na sklonku 16. století i v tak liberálním prostředí, jakým byla benátská republika. Dovíme, že Židé museli být přes noc zavírání v ghettu, mimo ně museli nosit červené barety, nesměli podnikat ani hospodařit. Jako obvyklý způsob obživy jim zbývala jen lichva, křesťanům zapovězená.
Proto bohatý kupec Antonio (Jeremy Irons) s opovržením plivne na Shylocka (Al Pacino), aniž tuší, že bude záhy potřebovat jeho pomoc, když bude chtít pro svého přítele Bassania (Joseph Fiennes) půjčit značný finanční obnos. Shylock hořekuje nad křesťanskou proradností a poté si stanoví bizarně hrůznou podmínku: pokud Antonio ve stanovené době tří měsíců nezaplatí, bude muset jako pokutu obětovat libru svého masa.
Shylock, jemuž benátští představitelé později rozmlouvají takovou ohavnou pošetilost, argumentuje, že i židé jsou stejní jako křesťané: cítí chlad i horko, cítí bolest, mají stejné emoce jako oni. Slavný sebeobhajobný monolog, pronášený až po prohrané soudní při, je tak předsunut jako důležitý motivační aspekt, odhalující Shylockovy pohnutky. Nejenže pomstychtivě pohrdá Antoniem, ale drtí jej i útěk jediné dcery, která chce přestoupit na křesťanství.
Režisér ponechává původní dramatické rozvržení. Do ústřední linie Shylockovy zraněné zaslepenosti a touhy vychutnat si Antoniovo pokoření začleňuje stylově protikladné zábavné pasáže, ať již se týkají námluv nebo zejména podnikavé Bassaniovy ženy převlečené za právníka. Ta, oddávajíc se spikleneckému pomrkávání bezmála jak v commedii dell'arte, se ujme zdánlivě jednoznačné pře. Shylock, na chvíli uvěřiv zdánlivému triumfu, se znenadání ocitá v bezvýchodné pasti právnických kliček...
Al Pacino v roli Shylocka vystihl zhoubný dopad dlouhodobého pohrdání a pronásledování na lidskou psychiku, která se zatvrdí a ztratí soudnost. Postihl jisté stařecké rysy v mírné přihrbenosti, ukázal, jak nešťastníka ovládá běs odplaty. Vyjádřil i následné zhroucení dosavadních jistot, když Shylock, připravený o majetek a z donucení pokřtěný, osaměle postává před branou zavírajícího se ghetta, kam již nesmí vstoupit. Ostatní postavy jsou pouhá klišé, včetně Antonia (Jeremy Irons), jemuž bylo na počátku přisouzeno antisemitské smýšlení, poté se ale mění ve veskrze ušlechtilou, málomluvnou a nanejvýš charismatickou bytost, která by v zájmu přítele ráda přinesla i oběť nejvyšší.
