Snímek Krev jako čokoláda nabízí nečekané žánrové zařazení – nejlépe se k němu hodí označení romantický horor. Aneb: takhle nějak by vypadal Underworld, kdyby ho natočila žena. A světe div se, tenhle film dokonce nepostrádá jisté kouzlo. Příběh lásky mezi naivním chlapíkem a citlivou vlkodlačí dívkou využívá obehrané motivy z celé řady hororových snímků, ty jsou ale nahlíženy ženskýma očima (autorka předlohy Annette Curtis Klauseová, režisérka Katja von Garnierová). Je to pohled o poznání poetičtější, než je u krvavých hororů zvykem.
Mladičká cukrářka Vivian (Agnes Brucknerová) snad jako by byla prokletá. Ještě v Americe jí jako malé dívce lovci vyvraždili celou rodinu. Dnes žije se svojí tetou Astrid (Katja Riemannová) v Bukurešti, původní domovině rodu. Ani zde ale není zrovna nejšťastnější – jakožto příslušnice vznešené rodiny je předurčena ke sňatku s vůdcem svého lidu Gabrielem (Olivier Martinez). Vivian totiž patří mezi vlkodlaky. Slavné časy, kdy Vivianina rodina vládla lidem, jsou už dávno zapomenuty, dnes se musejí skrývat a strachovat se prozrazení. Také proto není namístě, aby se Vivian setkávala se sympatickým Američanem Aidenem (Hugh Dancy), s nímž sdílí zálibu v putování po půlnočních zákoutích. Jak už to ale v romancích chodívá, citům se poručit nedá. Jenže rodině se láska Vivian k Aidenovi a s ní hrozba prolomení odvěkého tajemství pranic nezamlouvá. Tragédie mladých milenců je na spadnutí…
Putování amerických hororových tvůrců po východní polovině Evropy má už má za sebou zastávky v Praze (Blade 2) anebo v Budapešti (Underworld). Nyní přichází na řadu Bukurešť. Pro „zápaďáky“ zůstává divoký východ záhadnou končinou, prodchnutou neřestí, erotičnem a pudovými vášněmi vůbec. Nebo vy snad nenavštěvujete všechny ty smyslné večírky plné krásných a zhýralých lidí, jež se nadšeně radují ze života? Atraktivní představu o našich krajích do svých filmů zařazují nejen režiséři hororů, ale taky béčkových erotických snímků (Venušin pahorek, 1995) nebo třeba romantických komedií (Hon za svobodou, 2004, o prázdninovém dovádění dcery amerického prezidenta). Je to konec konců jenom odlesk tuzemské pověsti ráje sexuální turistiky. Když pak věnujeme krátkou vzpomínku Noční hlídce (v níž se ruští filmaři bůhví proč pokusili tento dojem ještě přiživit), zasvěcenější divák už zhruba tuší, co ho v kině čeká tentokrát. Mimochodem – snímek Krev jako čokoláda byl původně napsán Praze na míru. Výhodnější finanční podmínky jej ale odvály jihovýchodním směrem…
Svého zvěčnění ve větším hororovém projektu se tedy dočkává i rumunská metropole Bukurešť. A nutno uznat, že jí to docela sluší. Spodobnění „Paříže východu“ odpovídá pokusu o horor s přízviskem romantický. Oprýskané činžáky lákají na kouzlo nespoutanosti, tak odlišné od hygienicky vypulírovaného západního světa. Ale bídou a hladem v tomhle městě nikdo netrpí. Zato angličtinu ovládají všichni místní plynně, někteří ji ještě dotáhnou na práh exotiky svým francouzsko-balkánsko-kdovíjakým přízvukem.
Režisérka Katja von Garnierová se dokázala poprat s očividně nizoučkým rozpočtem a odvedla svou práci přesně v duchu příkazů producentů. Originálními nápady nehýří. Zato naplňuje příslib ukrytý v titulu snímku – jindy znepokojivé a strašidelné světy krvavého hororu zde chutnají sladce jako čokoláda. Von Garnierová natočila unikát: horor, který pohladí na duši. A přitom dokázala skoro nemožné – Krev jako čokoláda si nezasluhuje být vysmíván. Zmiňme třeba vizuální efekty. Ty jsou laciné až hanba, proměna člověka ve vlka je však pojata ladně a s pohádkovou nadsázkou. Jinde by se jednalo o jasný pokyn k posměškům z řad publika, zde těch několik málo trikových záběrů působí docela půvabně.
Romanticky patetické řečnění, jehož se nám dostane měrou vrchovatou, je přirozenou součástí hry. Kožený výkon ústřední protagonistky Agnes Brucknerové se náhle jeví jako zasněný. Podobně vstřícně lze interpretovat i pokusy Oliviera Martineze o tajemně podmanivého vůdce vlkodlaků Gabriela anebo Hugha Dancyho jako snílkovsky okouzleného Aidena.
Krev jako čokoláda je neotřelým filmovým pokusem; sousloví „ženský horor“ však už po dlouhá desetiletí platí za oxymóron. Na hororový žánr se totiž žena nechá nalákat jenom stěží. A naopak – obvyklé hororové publikum zajímá mnohem spíš „hustá“ filmová akce ve stylu Underworldu než poetické pasáže Krve jako čokolády. Taky proto se Underworld dočkal druhého pokračování, zatímco americké tržby Krve se zasekly na třech milionech dolarů…
