Ivan Fíla (Lea) se vrací do českých kin bijákem Král zlodějů, který je součástí soudobého trendu výroby filmů s tématikou ilegální imigrace. Král zlodějů by se dal jednoduše rozdělit na tři díly, tolik žánrů postupně vymění – od lyrického dramatu a la Felliniho Silnice po variaci na Babencův pouliční biják Pixote až k libovolnému televiznímu thrilleru.

Fíla začíná kdesi na ukrajinském venkově, kam přijíždí vyčpělý cirkusák Caruso (Lazar Ristovski), aby nakoupil nové členy svého berlínského gangu dětských zlodějů. Takhle přijde k okatému prckovi jménem Barbu (Yasha Kultiasov) a jeho sestře Mimmě (Julia Khanver). Barbu cirkus miluje, a tak se mu Caruso hned zalíbí. Také Caruso dává klukovi najevo své sympatie. Připočtu-li pár budoucích fragmentů z cirkusákova života, dalo se tu hrát s jeho vědomím a svědomím. Režie mohla nahlédnout do duše lidského překupníka, obrací se ale k osudu kluka.

V Berlíně se Barbu ocitne ve „výcvikovém“ táboře za vysokou zdí. Pod otrokářským bičem Carusových náhončích kapku vystřízliví z Carusových slibů „Králi manéže“. V trablích Barbovi pomůže i Carusuv bývalý „Král“ a jeho nynější kumpán pro městské loupežení. Caruso sám se jeví jako bídný ochlasta, který při nejbližší příležitosti Mimmu prohraje v kartách. No co, v cirkuse má ještě jednu ženskou. Tu svojí. Chromou a nemocnou ex-artistku. Její historii dokumentují přiložené flashbacky, jejichž význam naneštěstí pochopíme mnohem dřív, než režisér zamýšlel. Barbu se postupně dozví, kde Mimma je a vymýšlí plán, jak ji osvobodit, zatímco Caruso už se jenom válí v loužích špíny…

Spojení německé metropole s cirkusem a ještě pašováním dětských uprchlíků může vyvolávat určité naděje, ale nakonec je to autorův šach mat sám sobě.

Režisérova fabulace je totiž hrozivě průhledná, vypočítaná na efekt kulis– Fíla využívá jen jména a symboly chytlavých atrakcí: cirkus, berlín, artisti, zločin, porno, pistole, nemoc, alkohol, láska, přátelství. Navoněné blemcy. Na takové scéně pak figury nemohou moc zaclánět. Fíla je proto nesleduje příliš hluboko, ač by se tak na první pohled právě díky silné vůni instantních parfémů mohlo zdát.. Král zlodějů však potěší dobrými dětskými hereckými výkony, nade všechny ale ční charismatický Ristovski, který místy připomíná Lemmyho z Motörhead.

Vizuály města, které samo má potenciál vytvořit ohromnou atmosféru, jsou – zcela v souladu s výše napsaným – nenapadnuté. Téměř všechna použitá berlínská pozadí jsou výrazná, ale také je možné vidět během pouhé čtvrthodiny jízdy nadzemkou. V Králi zlodějů nepoznáme svět dětské kriminality ani na dosah brilantnímu thrilleru Héctora Babenca Pixote – Zákon nejslabšího. Nedozvíme se nic extra ani o Carusovi. Tuhle zbědovanou existenci musí objevit někdo jiný.