Král (či jen vojevůdce?) Artuš patří mezi osobnosti na pomezí legend a historie, jeho osudy začaly být básnicky zpracovávány až celá staletí po jeho předpokládaném vládnutí, když někdy v 5. či 6. století vzdoroval saským nájezdům. Cyklus artušovských legend si přisvojili nejen Angličané, udatní rytíři rozesazení kolem pověstného kulatého stolu, Galahad, Tristan, Lancelot, Percival, pronikli i do literatury francouzské či německé.
Upozorním aspoň na některé spisovatele, kteří se Artušových příhod zmocnili po svém - vedle Sigrid Undsetové je to třeba Mark Twain, jenž důstojnou kulisu využil k rozehrání groteskních příhod moderního Američana, jenž se zázrakem ocitne v oněch mýtických časech. Ostatně právě Twainův román Yankee na dvoře krále Artuše se dočkal filmových adaptací mezi prvními, dvě nejnovější jsme mohli v posledním desetiletí spatřit i v televizi.
Zejména v období po druhé světové válce se filmování artušovských legend rozmohlo, diváci se dočkali řady verzí, různě se stavějících k výchozí legendární látce. Zprvu převažují romantické vyprávěnky, někdy výrazně melodramatické, často rozmarně dobrodružné na způsob příhod Robina Hooda. Společné mají to, že se vyhýbají přesnějšímu dějinnému zakotvení, odehrávají se v jakémsi zpola pohádkovém bezčasí. Většinou jsme je neviděli ani v kinech, ani v televizi, ovšem jejich názvy vypovídají dostatečně: Rytíři kulatého stolu (Richard Thorpe, 1953), Obléhání Sasů (Nathan Juran, 1964). Příběhy z britského dávnověku, z mezidobí, kdy skončila římská nadvláda, ale ještě nepovstal samostatný silný stát, získaly však časem nejrůznější podoby, aktualizovbané podle momentálního vkusu a poptávky publika.
K artušovským adaptacím patří i muzikál (Král Artuš a jeho družina, režírovaný Joshuou Loganem v roce 1967), vznikla i dvě disneyovská zpracování, obě animovaná (Meč v kameni, 1963; Kouzelný meč, 1997), shodně vycházející z motivu meče uvízlého v kameni, z něhož jej může vytáhnout jen budoucí panovník. Příklon k pohádce prozrazuje i několik televizních snímků věnovaných kouzelníku Merlinovi, který jako by jen Artuše z povzdálí provázel na jeho životní dráze. Po letech se ke klasickým adaptacím vrací První rytíř (režíroval ho Jerry Zucker v roce1995), věnovaný rozkolu ve společenství rytířů, zaviněný přítomností Artušovy ženy Ginevry - a tento velkofilm jsme již mohli vidět v českých kinech. Pozornost v něm poutali hlavně herci: Richard Gere a Sean Connery.
Můžeme ovšem vystopovat i díla náročnější. Boormanův Excalibur (1981) chtěl stvořit Artušův svět co nejvěrnější pojetí legend, začlenit do něho čáry a kouzla, zaplést vášně, brutalitu i pochmurnost, umocněnou Wagnerovými melodiemi a Orffovou Carminou buranou. Podmanivé přírodní scenerie, velebné i zrádné, dokreslují působivé výtvarné pojetí, z něhož nikdy nevymizí oslnivý lesk třpytících se brnění, i kdyby byla potřísněna krví. Tato verze se stala, i díky častému televiznímu uvádění, pro současnou generaci diváku artušovským archetypem. V Boormanově filmu, který byl natáčen v Irsku, se objevila řada kvalitních britských herců. Merlina hrál významný shakespearovský herec Nicol Williamson. Jinou cestou se vydali dva přední francouzští tvůrci.
Robert Bresson a Eric Rohmer se obsa zabývají nikoli Artušem samotným, ale jeho rytíři. První z nich v Lancelotovi od jezera (1974) nabídl komorně pojaté drama váhání, hledání i sebeobětování. Jeho vyprávění pomíjí napínavé akčnosti, režisér upřednostnil oduševnělý průzkum lidského nitra, když hrdina zjišťuje, že všeho, čeho si nejvíce cenil - i lásky - se zřekl ve jménu pouhého přeludu. Rohmer se pak v Percivalu Galském (1978) zcela ponořil do stylizované výpovědi, inspirované středověkými miniaturami z vzácných rukopisů. Tento film zejména svým obrazovým pojetím pohlcujícím i herecké ztvárnění nepochybně dospěl na samý okraj divácké únosnosti, za níž následuje jedině bezbřehý samoúčel. Také tyto snímky televize zpřístupnila.
Jako důležitou součást britského dějinného povědomí se artušovské tematiky zmocnila i prostořeká skupina Monty Python. Terry Gilliam a Terry Jones dospěli v komedii Monty Python a svatý grál (1975) k výsměchu posvátným národním mýtům, přičemž s nečekanou sytostí - pravda často tragikomickou - zachytili trudnou tvář dávnověku, do něhož neváhali prolnout současnou policii. K hrůzným výjevům vzápětí doplňovali groteskní odvrácenou tvář (viz proslulou epizodu se sbíráním mrtvol), udatné rytíře dokonce přiměli, aby předstírali jízdu na koni, klepajíce přitom kokosovými ořechy do rytmu imaginárního cvalu. Ale odvážím se tvrdit, že navzdory nadsázce a bláznivým nápadům postihli podstatu dávných legend výstižněji nežli nejnovější pompézní, pseudorealistické zpracování nazvané Král Artuš (2004). Režisér Antoine Fuqua tu jako by spojil poetiku Sedmi samurajů s hlomozivými historkami o hroucení říše římské, když přesvědčuje, že legendární Artuš byl ve skutečnosti velitelem římské posádky v Británii, který se postavil do čela místního obyvatelstva, aby potřel saské nájezdníky. Jenže v době, kterou Fuqua volí (kolem roku 467), byla už římská moc dávno v troskách...
