Po sedmileté tvůrčí pauze se režisér Terry Gilliam v roce 2005 představil hned dvěma tituly. K velkofilmu Kletba bratří Grimmů, se přiřadila Krajina přílivu, komorní nezávislý snímek podle románu Mitche Cullina, inspirovaného Alenkou v říši divů.
Kdo by se divil, že si malá černovláska Jeliza-Rose (Jodelle Ferlandová) zpříjemňuje dětství hrátkami a rozmlouváním s panenkami. Vždyť k jejím domácím povinnostem se řadí třeba příprava pravidelné heroinové dávky pro svého tatínka Noaha (Jeff Bridges) a na lákavou horu pamlsků, již si syslí její maminka (Jennifer Tillyová), nesmí ani pomyslet. A tak by to šlo asi dodnes, kdyby jedné noci matčino kňourání a láteření neustalo. Oblíbená droga, která jí jistě přinesla mnoho krásných chvilek, se totiž také stala jejím osudem. A tak Jeliza-Rose s otcem, kdysi slavným rockerem, dnes zfetovanou troskou, ve spěchu prchají od matčiny mrtvoly kamsi do prosluněné prérie. Domek po babičce je nyní pouhou zbořeninou, to však vůbec nevadí Jelize-Rose, nadšeně objevující kraj jako stvořený pro nová dobrodružství, ani jejímu otci, oddávajícímu se drogovým opojením. Jenže i on se z jednoho ze svých úniků už nevrátí, a tak Jeliza-Rose zůstává v pustině sama se svými panenkami, slabomyslným mladíkem ze sousedství Dickensem (Brendan Fletcher) a jeho pomatenou sestrou Dell (Janet McTeerová), které Noah kdysi prchl za slávou do velkého světa.
Tvrdil-li Gilliam při uvedení Krajiny přílivu na filmovém festivalu v Karlových Varech, že v sobě ve čtyřiašedesáti letech během natáčení objevil dítě, není to tak úplně pravda – velkou částí své osobnosti byl dítětem vždy a na jeho tvorbě to bylo znát. „Dětské bezstarostnosti“ si však Gilliam svým snímkem všímá vůbec poprvé. Krajina přílivu nabízí všechny typické atributy gilliamovského filmu – nepříliš komplikovaný děj, momenty nabité absurdním humorem i nápaditou vizuální podobu, jak se na režiséra s minulostí výtvarníka a animátora sluší. Stejně jako malá Jeliza-Rose se i hrdinové skoro všech předchozích Gilliamových filmů noří do světů na pomezí reality, snu a fantazie. Po dlouhé době se však jeho vize nenesou v temném duchu, zdůrazňujícím ošklivost a bezvýchodnost, ale naopak v lehkém a poetickém tónu. Ač je i příběh Krajiny přílivu plný děsivých událostí, oči dívky s fantazií více než bujnou na ně nahlížejí s humorem a radostí ze života. Divák si tak během sledování mluvících panenek a veverek všechny ty tragédie ani nestíhá neuvědomit.
Klíčovou osobou celého snímku je samozřejmě malá Jeliza-Rose. Její představitelka Jodelle Ferlandová byla skvělou a patrně také jednoznačnou volbou. Však je dnes tahle Kanaďanka v necelých dvanácti letech už prověřenou hereckou osobností – po dvou desítkách rolí a roliček v televizních seriálech jako Smallville nebo Hvězdná brána se pomalu stává specialistkou na temné dětské hrdinky. Kromě hororové minisérie Královská nemocnice (2004), natočené podle seriálu Larse von Triera Království (1994), se ve zlověstné podobě představila i ve filmovém hororu Silent Hill (2006). Svému talentu však nechává plně vyniknout až v Krajině přílivu. Její „Alence“, která se jako kojenec nadýchala hašiše, jako by něco z drogového rauše stále ještě zůstávalo. Stejně samozřejmý je pro ni otcův dlouhý „spánek“ i pravidelné výpravy „ponorkou“ do středu oceánu. Výborný výkon předvádí i Brendan Fletcher v efektní úloze slabomyslného epileptika Dickense, radostně se zapojujícího do Jeliziných her, i Janet McTeerová jako bláznivá Dell, která se pohybuje někde mezi zlou čarodějnicí a obětavou opatrovnicí malé hrdinky.
Oba hvězdní herci se naopak spokojili s okrajovými úlohami. Jennifer Tillyová je v roli Jeliziny maminky pod rozmazaným make-upem k nepoznání a z děje se vytrácí už po několika málo minutách. O moc déle na plátně nepobude ani Jeff Bridges, ten si však jako fetující tatínek v posledním stadiu rozkladu osobnosti připsal jednu ze svých nejvýraznějších rolí za poslední dekádu.
Spíš než ke Gilliamově milovanému surrealismu se Krajina přílivu hlásí k hravějšímu poetismu, když vychází výhradně z dětských představ a iluzí. Částečně tím připomíná nedávnou Masku zrcadla (2005), režírovanou výtvarníkem Davem McKeanem, v níž se také – po vzoru Alenky – objevuje dívka uvězněná v čarovném světě snů a pohádek. Na rozdíl od digitální feérie Maska zrcadla si ale Krajina přílivu takřka čistě vystačila s tradicionalistickými efekty a klasickou filmařinou, obohacenou o režisérovy obrazové rošťárny.
Po rozbředlé Kletbě bratří Grimmů vyvstaly výrazné pochybnosti nad Gilliamovou filmařskou budoucností. Svým nejnovějším opusem si však věhlasný režisér pošramocenou pověst napravil. Odvahu projevil zejména otevřeností, s jakou spolu s dětskou hrdinkou objevuje svět erotiky a sexu. Na to by si valná většina obdobných filmů neodvážila ani pomýšlet – snad ze strachu z cenzurního zásahu, snad z obavy ze skandálu. A přitom Gilliam tyto momenty natočil vkusně a velmi, velmi cudně. Přestože Krajina stínů není v rámci Gilliamovy tvorby nikterak převratný snímek, řadí se k těm dílům, jež se divákům usadí v podvědomí a začnou podněcovat jejich vlastní fantazie. A tak tomu má přece u každé správné avantgardní hříčky být.
