Režiséra Jana Němce (nar. 1936) snad není třeba představovat. V 60. letech vytvořil dva legendární filmy, které vstoupily do celosvětového povědomí - Démanty noci a O slavnosti a hostech. Výrazově i myšlenkové průbojné výpovědi přesně postihovaly veškeré dobové pochybnosti, pocity ohrožení. A týmž směrem se Němec pokoušel vydávat i v dalších letech, ať již se marně pokoušel prosadit se v zahraničí nebo po pádu komunistického režimu u nás. Z ohromujícího smyslu pro společenské iracionality zůstaly pouhé schválnosti, které se utápějí ve vizuálně nabubřelých konstrukcích (V žáru královské lásky, Jméno kódu: Rubín).
Značné naděje vyvolal svým minulým sebezpytným projektem Noční hovory s matkou, v jehož intencích nyní pokračuje i Krajina mého srdce. Opět vykazuje autobiografické podloží, vymezené vážným zdravotním postižením - operací srdce. Němec se pokouší postihnout pacientovo rozpoložení při očekávání výkonu, snad i jeho vize, ale přitom se pokouší opustit své já, nahlíží samotné operování s dominujícím motivem omývaného srdečního svalu, vyňatého na misce, a přiřazuje i další tematické roviny.
Krajina mého srdce se rychle proměňuje ve fantasmagorickou koláž, v rychlém sledu střídající často zmrtvělé momentky z pouličního ruchu (se zálibnými pohledy na obnažené dívčí pupíky), pražskou návštěvu prezidenta Bushe i nemocniční atributy. Postupně sílí nervnost obrazů, projevující se i v trhavě rozblikaných časosběrných záběrech, v kmitavě rozfázovaných pohybech kamery (třeba na pověstné svítící srdce na Hradčanech) i pohybujících se objektech.
Povšimneme si výtvarných stylizací, jdoucích až k barevnému negativu. Do obrazu se často nasouvají černé siluety - nejčastěji je to ruka, ale mohou to být i různé předměty, třeba klíč. Hledá bizarní kompoziční spojení, např. dětskou tvář ve spojitosti s nemluvňaty lezoucími po věži žižkovského televizního vysílače. Modeluje až kýčovité výjevy, třeba rozličné západy slunce stmívající horizont domů nebo pozorovaný skrze světelný rozptyl matného skla.
Němec nehledá nějakou logickou spojitost, oddává se volně plynoucím shlukům asociací, provázeným nejen monotónní tepavou hudbou, v jejímž základu snad můžeme odečítat tlukot srdce, několikrát zaslechneme i režisérovy autorské vstupy s komentáři či úvahami, bohužel předčítanými s rušivou toporností. Právě v těchto výpovědích se koncentrují autorské postoje, často skeptické, které vyslovují zklamání ze stavu společnosti, zdravotnictví, ale také osobních vazeb, jak plyne z Havlova zařazení mezi privilegované osobnosti. Některé Němcovy obraty nemají daleko k jízlivé ironii: třeba tehdy, když vzpomíná na krkolomnou cestu sanitkou, v níž si na obličeji úpěnlivě přidržoval masku kyslíkového přístroje, v němž chyběl kyslík.
Verbální či obecněji ruchová stránka vyprávění je však často přepjatá, zbytečně huhlavá. Vysloveným samoúčelem je pak několikrát se vracející výraz "huš buš". Pokud si režisér nehrál s pouhou zvukomalebností tohoto bizarního sousloví, lze předpokládat, že obsahuje zřetelnou antibushovskou invenktivu ve spojení s pobídkou, původně určenou pro prasata. Ostatně v jednom ze svých vstupů Němec zmiňuje výzvu jednoho spolupacienta, aby si pořídil prase - jeho srdce je lidskému přece nejbližší.
Němec, jenž spolupracovníky včetně kameramana a střihače vnímá jen jako svou prodlouženou ruku, neskrývá záměr dospět k abstraktnímu dílu. Jeho zdánlivě konkrétní jednotlivosti jsou pouhými střípky mozaiky, kterou lze interpretovat rozličně, jíž lze přisuzovat nejrůznější významy. Jen si nejsem jist, zda nepřevážil namyšlený samoúčel, zda ve skutečnosti režisér nesklouzl někam na úroveň nezávazného studentského cvičení. Ostatně ani při uvedení na locarnském festivalu, kde kdysi zvítězily Noční hovory s matkou, Krajina mého srdce nijak nezaujala.
Projekci tohoto snímku předchází téměř neznámá Němcova hříčka Matka a syn (1965), převážně ateliérové cvičení na téma, že i brutální násilník v uniformě může být milujícím - a milovaným - synem. Tento němě natočený (s dodatečně přidanou ruchovou stopou) desetiminutový snímeček vznikl v Holandsku.
