I za branami vězení může vykvést cit nejušlechtilejší – obapolná láska. Nic na tom nemění ani to, že se píší rané 50. roky. V paměti sadistických dozorců ještě setrvává, jak dlouho se na špagátu houpala Milada Horáková. Ale ani dlouholeté tresty odnětí svobody nedokáží přervat ušlechtilost a lidství. Političtí vězni nesou svůj úděl odhodlaně, rozhodnuti neklesat na mysli a nepoddat se tlaku surovosti. Tak lze vymezit nový scénář Jiřího Stránského, jehož tentokrát ujal nikoli Hynek Bočan (jako v předešlých případech u Zdivočelé země, Bumerangu, Uniformy či Žabáka), nýbrž Petr Nikolaev (Báječná léta pod psa, Vlci ve městě, Návrat zbloudilého pastýře).
Ústřední figurou je Luboš (Jakub Doubrava), jehož postava je opracována dosti nahrubo a snad i ledabyle. Jakub Doubrava zdůrazňuje hrdinovo přesvědčení o oprávněnosti svých protikomunistických postojů, ve výsledné modelaci nalezneme až rušivou patetičnost, s níž čelí hrozbám. V několika retrospektivách se dovíme, že tragicky byl postižen již jeho otec - a syn považoval za nutné se k otcovu odkazu aspoň formálně přihlásit. Prochází peklem vězení, jako by byl vůči němu imunní, nedotčen ustavičným ponižováním důstojnosti.
Dana (Táňa Pauhofová) je vlastně stává jednou z vedlejších postav, jež Luboše obklopují, jakkoli je jejich vztah poután po většinu děje mlčenlivými pohledy. Nedovíme se, zač byla tato mladinká slovenská dívka odsouzena, vystupuje jako zosobnění neposkvrněné čistoty, kterou lze uhájit i v nelidských podmínkách. Horoucí cit obou oddělených milenců přestává být pro okolí směšnou záležitostí, i obhroublé chlapy dojme, Danina bezstarostně povětrná spoluvězeňkyně (Zuzana Stivínová) dokonce nabídne své tělo dozorcům, aby milencům povolili být krátce spolu - téměř jako ve Skřiváncích na niti.
Něžná láska mezi Lubošem a Danou je natolik intenzivní, že mladý muž neváhá vyměnit relativní pohodlí (vypracoval se až na lapiducha) za přesun do obávaného Leopoldova, jen aby se svou milovanou mohl strávit aspoň několik vzácných okamžiků.
Někdy vedlejší postavy získávají výraznější, byť jednostrannou kresbu. Například uvězněný kuchař Josefa Somra rozehrává v krátkém výstupu fascinující zahledění do kuchařských receptů, Pavel Landovský ztělesnil svého bachaře téměř s otcovskou laskavosti - na rozdíl od maniakálně zběsilého dozorce Drába (Karel Zima), libujícího si v krutostech, které přivádějí v oněmělý úžas i jeho druhy. Oproti sytým, někdy až karikujícím kreacím se setkáme se strnulostí, patrnou zvláště u Formanova Bruna. Přihrbená, zamlklá zasmušilost a ostýchavá mluva kopírují Formanovu postavu z Horem pádem, herec není schopen překonat osvědčené klišé (nebo k tomu není veden). Také Ondřej Vetchý jako doktor sklouzává s šantánovému přehrávání.
Stránský a Nikolaev vytvořili pestrobarevnou mozaiku, poskládanou ze střípků zdrsněkých událostí, nedokázali ji hlouběji zaklesnout ani vyklenout k dramaticky pevnější stavbě. Vnější atraktivitě (viz třeba prokopávání zákopu směrem k útočnému psu nebo zobrazení potlačovaných sexuálních choutek, zejména ve spojitosti se ženami) je někdy obětováno příliš, není zpodobněna tak, aby dění jí podřízené bylo plně uvěřitelné. Kamera Martina Duby (autora filmu Správce statku) jen pasivně registruje zvolené prostředí, namísto aby se podílel na jeho emocionálním spoluvytváření. Ani hudba Martina Smolky výrazněji nevstoupí do divákova povědomí, vyšumí okamžitě po odchodu z kina.
Nikolaevovi zazlívám, že kresbu mrazivě nelidského ovzduší stalinistických vězení prostoduše a naivně prosvětluje idylická solidarita mezi vězni i naděje, symbolizovaná střípkem oblohy, který se nad vězeňskými zdmi vzpíná. Dokonce naznačuje, že nebýt několika zhůvěřilých dozorců, bylo by to vcelku snesitelné prostředí. Týraný Luboš, jenž přitom neopomene v jazzovém rytmu zatančit několik kroků, jednoduše unikne z padouchova dosahu, když jej kamarádi přifaří ke klempířské partě, odkud se dokonce do zdravotního střediska, při přesunech si může s sebou převážet kufřík s osobními věcmi, fotkami apod. Věrohodnost stěží podpoří omylné začlenění rekvizit - třeba autobus, kterým jsou vězni transportováni, se začal vyrábět až o desetiletí později.
Ostatně: kdyby tvůrci pohlédli na daleko naléhavější polský snímek s obdobnou tematikou Výslech, možná by si uvědomili marnost a zbytečnost svého počínání. Navíc: více než hrdé a politicky uvědomělé odpůrce režimu by bylo zajímavější sledovat osudy těch "neuvědomělých", které zlá doba semlela jen proto, že se věnovali nepatřičné činnosti. Třeba obdělávali svou půdu. V Kousku nebe je postavička hudravého rolníka spíše komickou záležitostí... Oč cennější byl komorně sevřený, zcela neokázalý portrét psychicky zdeptaného sedláka, marně čekajícího na revizi svého procesu, v dávné televizní inscenaci Dlouhé dopoledne. Je hodně děl, která vše podstatné již vyslovila. Neměla by se pomíjet.
