Maďarskou produkci u nás téměř neznáme, nanejvýš k nám proniknou provokativní produkty jako Taxidermia. Nyní přichází zástupce tak říkajíc opačného diváckého spektra, kde namísto výlučnosti má naopak převažovat vstřícnost, ba poplatnost očekávání. Přestože si kriminální komedie Konec zajistila pověst jednoho z nejúspěšnějších maďarských filmů posledních let, režisér Gábor Rohonyi se až tak nepoddává běžným klišé. Už samotný název – maďarský originál Konyec je přepisem ruského Koněc – odkazuje k ruským reáliím, stvrzeným i nedostižným ruským autem Čajka, sice téměř muzeálním exponátem, vůči němuž však současná vozidla nemají šanci. Hravě vyjede po štěrkové haldě, po níž stěží vyšplhá člověk samotný, neřkuli sedící v autě.
Svérázně ozvláštňujícím prvkem je i zarámování příběhu temnými lety padesátými, která však hlavní hrdinové vnímají jako šťastnou idylu, protože právě tehdy se seznámili. Zato v současnosti, již odkázáni jedině na nevelký důchod, doslova živoří v malém pavlačovém bytě, zamykají se před výběrčí nájemného a hrozí jim exekuce. Tehdy se pan Emil (Emil Keres), jemuž po celoživotní dráze profesionálního řidiče zůstal jedině dávný vůz značky Čajka a v ní zapomenutá pistole, rozhodne vyloupit poštu. S namířenou zbraní, ale přitom slušně pořádá o vydání peněz...
Policie se pachateli, jenž ještě téže noci uskutečnil několik dalších loupeží, záhy dostane na stopu. Jenže oddaná paní Hédi (Teri Földiová) se ke svému muži, s nímž si stále starosvětsky vyká, připojí a společně unikají rostoucím zástupům policejních hlídek. Nechybí ani přispění jejich dávného druha (Djoko Rosić), někdejšího kubánského přistěhovalce, jehož dodávka dokáže prorazit i zeď. Společná „dráha zločinu“ zestárlé manžele ještě více sblíží, jímavě si znovu po letech znovu vyznají lásku, dopřejí si pobyt v přepychovém hotelu i vybraných krmí.
Vedle ústřední linie však režisér sleduje i policejní pátrání, vedené pohlednou mladou ženou (Judit Schellová) – ta se dokonce ocitne v jejich zajetí, když ji po srážce omráčenou odvezou s sebou. Zatímco stařičtí lupiči, provázení stále většími sympatiemi veřejnosti, k sobě jakoby přimknou, ještě intenzivněji prožívajíce vzájemnou náklonnost, policejní důstojnice řeší rozpad svého milostného vztahu, který ovšem nezůstal bez následků. Její milenec, taktéž policista, po jejím povýšení nyní její podřízený, se totiž zapletl s prostitutkou a usvědčující fotky kdosi zlomyslně zavěsil na internet.
Důležitou součástí příběhu jsou televizní zprávy, prolnuté do vyprávění jako „autentické“ dění sledované přes obrazovku. Zachycují měnící se vztah veřejnosti k loupícím staříkům. Zatímco zprvu převažuje odmítavý odstup a přímí svědkové se netají pohoršením, pozvolna narůstá obdiv. Zpovídaní lidé otevřeně vyjadřují své pochopení pro počínání staříků, odsuzují sociální bezmoc těch nejstarších, dokonce se vynoří pouliční demonstrace na jejich podporu.
Konec je vyprávěný v tradičním inscenačním i hereckém pojetí, s nepříliš zřetelným důrazem na kresbu reálií, ať již (velko)městských nebo krajinných. Vyznačuje se komediální nadsázkou, spíše zjemnělou nežli drastickou, se smyslem pro paradoxní postřehy. Upozorňuji aspoň na roztomile vylíčené rozpaky obou protagonistů, když vpadnou do zcela vyprázdněné banky. Nenaleznou tam jediného zákazníka, ba ani někoho za přepážkami. Protože nemají koho oslovit ani s kým jednat, posléze v bezradnosti volí ústup –jak zachytí jediný svědek, bezpečnostní kamera, jejíž záznam si policisté dosti udiveně prohlížejí.
Konec prozrazuje mnohočetnou inspiraci (najmě lupičskými komediemi), ale současně vnáší vážnější prvky – v první řadě upozornění na složité poměry, v nichž se ocitla nejstarší generace. Jakkoli způsob řešení je samozřejmě nadsazený, tvůrci – a posléze i policistka – svým hrdinům drží palce. Vždyť si zaslouží, aby se aspoň jednou v životě podívali k moři, u něhož nikdy nebyli...
