Nestává se často, když během týdne k nějakému filmu zcela změníte postoj. Přitom jde o velmi zajímavý fenomén. Pamatuju si, že než jsem vystoupal schody karlovarského Thermalu, přestala mi Amélie z Montmartru připadat objevná. A naopak jediná SMS mě donutila zůstat na projekci do té doby nudného Hnědého králíčka. Mezi filmy, které jsem při jejich sledování nenáviděl (ale z jakýchsi podivných příčin neodešel) bych spatra zařadil i Dvacet devět palem, nebo Rychlé pohyby očí. U toho prvního mi trvalo víkend, než jsem mu přišel na chuť, u toho druhého několik let.

Naposledy se mi něco podobného stalo se Ševčíkovým Restartem. Zkoušel jsem ho zmuchlat, zahodit a zbavit se ho, ale on se nedal. Přes všechny jeho lapsy se mi zdá, že domácí klima (anebo jeden jeho výsek) nakonec reflektuje mnohem výstižněji, než ostatní letošní české projekty. Způsob, kterým tak činí, je ovšem sebezničující.

V domácích médiích je Restart srovnáván s Lolou. OK, běhá tu holka. Ano, Restart je od začátku do konce hektický, neurotický a hysterický. Ale to je asi tak všechno – příběh je v Restartu na rozdíl od Loly založen na bezzubé banalitě. A přesto film kouše. Mluví se o tom, že Restart je okouzlený klubovou kulturou a trendy prostředím reklamních agentur. OK, holka dělá v reklamce a chodí vypnout mozek do klubů. Mám ale pocit, že Restart tuhle scénu neadoruje. Naopak. A to je právě to, čím Ševčíkův debut kouše.
Mejdanové scény berou místo v legendární Radosti FX. Hrdinka je tu zpocená, agresivní, frenetická a z reproduktorů se valí zoufale passé tucka. Je tohle oslava klubové kultury? Do dávno slavné Roxy dorazí Sylva dorazí po zavíračce: scéna je pryč, stejně jako Roxy.

Podobný model jako na prostředí, platí i na postavy. Hrdiny Restartu jsou lidé z reklamek, Martinův bratr je sochař. Toto „elitní“ prostředí se v českém filmu zabydlelo s razancí nového náboženství. Obvykle svědčí o sebezahleděnosti, u Restartu ale nakonec docházím k pocitu obrovské parodie celé této takyscény: Zatímco kamera bloudí kafkovskými pokoji plnými osamocených a hučících počítačů, rádobydospělá +rozmazlená a upachtěná hrdinka se klopotně přiznává k tomu, že všechna nonkonformita, kterou se zaštiťuje, je jenom hra. Scénář vrhá Sylvu do zběsilého přehánění malých problémů, neschopnosti odhadnout vlastní sílu – ta holka vypadá, jako kdyby právě vstupovala do posledního stádia těžkého speedového deliria. Fór je v tom, že se během filmu nedotkne jediné drogy a přes chování patnáctky je jí zřejmě ke třiceti.

Vrcholným číslem Restartu pro mě pak byl souboj vymazlené estetiky s pečlivě vypreparovaným nevkusem. Kasimir Lehto snímá Prahu jako urbanistické bludiště, ve kterém se sluncem a zodpovědností oslepená Sylva sotva orientuje. Záběry si libují v detailech a tempo neustále do krve pobízejí zrychlovačky. Lokace si nepřestanou držet výtvarnou zajímavost, tvrdá světla a vyostřené kontrasty dotváří dojem nerealistického a vysoce estetizovaného autorského pohledu. Raijův střih a Míškova hudba tuhle konstrukci svébytné krásy pevně podpírají, aby jí režisér vzápětí torpédoval vystíhovanou Sylvou v ošoupaném župánku, nevkusnou souloží a neestetickou rvačkou.

Jediným problémem Restartu pro mě zůstává, že toto vše a dobu i zemi odráží jen na bázi atmosféry + momentální exprese a nikoli na základě jednoznačného, nesmazatelného dramatického výjevu.