Klima (Iklimler)

V Cannes promítaná novinka Nuriho Bilge Ceylana Klima (Iklimler) upevňuje režisérovu pozici jako tvůrce s ohromným citem pro mrazivě teskné, minimalistické a přitom výmluvné vyprávění. Až mi připadá, že Ceylan je jakýmsi filmařským Leonardem Cohenem.

Uhodilo léto a učitel Isa (Nuri Bilge Ceylan) se s přítelkyní Bahar (Ebru Ceylanová) vydal do přímořského letoviska Kas. V prvním obrazu se Isa s Bahar potulují po antických rozvalinách. Isa si je fotí, Bahar se dívá. Na Isu a na dávné paláce. Je očividné, že vztah je v troskách. Rozpory se vyhrotí při návštěvě přátel a eskalují druhý den na pláži. Bahar odjíždí do Istanbulu a nechce, aby jí Isa volal.

Podobně jako například Gus Va Sant neplýtvá Nuri Bilge Ceylan slovy. V jeho stylu se prolíná pokorně jednoduchá zápletka, tlumené herectví, rafinovaně minimalistická kamera a uhrančivá, divoce romantická krajina v pozadí. Oproti předchozímu snímku Vzdálený (Uzak), který získal v roce 2003 v Cannes Velkou cenu poroty a stal se tureckým objevem roku, je Klima vedeno v nečekaně osobní rovině, neboť hlavní úlohy rozklíženého páru Isy a Bahar ztvárnil režisér a jeho manželka. I v rolích hrdinových rodičů potom vidíme Ceylanovy skutečné rodiče.

S touto osobností možná souvisí i pečlivý akcent detailů. Ať už jde o kapky potu na obličeji opalující se Bahar, nebo o tklivou hrací skříňku, či o jádro oříšku v drsné erotické scéně. Jsou to detaily, které zastírají pohled do dálky, detaily které ovlivňují Isův sebestředný život.

Přišel podzim a v Istanbulu je lezavo. Isa se setkává se Serap (Nazan Kesalová), která chodí s jeho kamarádem a své si užila i s Isou. Nejspíš kvůli Serap se totiž Isa s Bahar rozešel, a teď se pokusí oživit jejich vztah. Dělá to násilně a sobecky a kamera to sleduje v jediném záběru. Mezi tímhle „milováním“ a znásilněním ve Zvráceném není příliš velký rozdíl. Serap ovšem Isův zápal nakonec dojme a později mu sama rozšafně pokládá nohy na klín. Serapina vyzývavost ovšem Isu odradí jak repelent komára. Hrdina začne znovu přemýšlet o Bahar, která právě točí televizní seriál kdesi na zimou svíraném východě. Isa se tam vypravuje, aby jí získal zpět.

Ač neherci, podávají manželé Ceylanovi suverénní civilní výkony. Nuri Bilge Ceylan ztvárnil Isu s neodolatelným kietelovským šarmem. Isův život obklopují drobné stereotypy, jež Ceylan glosuje přesnou a často úsměvnou mimikou. Zároveň nenechává nikoho na pochybách, že Isovo jednání je chladně vypočítané. Nenápadně oblečená Bahar Ebru Ceylanové se pohybuje ve dvou rovinách: s filmovým štábem je sebejistá a pracovitá, ovšem Isova přítomnost ji vždy a všude rozruší. Potom často utíká k slzám, nebo záchvatům dětského smíchu. S Bahar po všech směrech kontrastuje Serap Nazan Kesalové. S vysokými podpatky a krátkým sestřihem, s očima které shlížejí až na dno Isovy duše. Kesal dostala nejemocionálnější ze všech postav snímku a ve svém bytě plní plátno na poměry snímku neobvyklým lidským pachem a temperamentem. Pak ale stačí drobné gesto a Serap je zpátky v Isově světě živě neživých fotografií.

Ceylan vychází z dokonale promyšlené práce s orchestrací záběrů, což udržuje diváka v napětí i přesto, že příběh sám je spíše úvahou a studií vztahu. Výmluvná je scéna, kdy Isa vyjede fotit do hor a divák uvidí focený objekt až v posledním záběru sekvence. V dlouhých obrazech je samozřejmé podsouvání zvuku, čímž Ceylan dociluje nejen plynulého toku scén bez rušivých skoků, ale často i nečekané změny tempa (Isův návrh k rozchodu).

HDCAM kamera Gökhana Tiryakiho je výstavní, kameraman dokázal z digitálu dostat nevídaně hlubokou kresbu.