Klíč z titulu filmu je univerzální: otevírá (téměř) všechny dveře letitého panského sídla kdesi v bažinách Louisiany kousek od New Orleans. Žijí v něm staří manželé Violet a Ben (Gena Rowlandsová a John Hurt). Do domu se nastěhuje mladá ošetřovatelka Caroline (Kate Hudsonová), aby se starala o pána domu, upoutaného na lůžko a kolečkové křeslo. Zvědavá Caroline na půdě objeví místnost plnou voodoo artefaktů a ze své zaměstnavatelky pak vymámí historii domu, jehož někdejší majitelé na začátku minulého století zlynčovali manželský pár černošských služebných. Caroline pochopí, že usedlost s sebou nese temné tajemství, ale ještě netuší, že jí brzy půjde o život.
Všechny kvality Klíče se soustředí do jeho první poloviny, vyplněné pečlivě odpozorovanými jižanskými reáliemi, pomalým budováním zneklidňující atmosféry a výtečným herectvím. Vynikající je zejména John Hurt. Zatímco ve Sloním muži jej maska zdeformovaného muže odkazovala z velké části jen na tělesné herectví a v Dogville a Manderlay coby vypravěč mistrovsky pracoval s hlasem, zde mu jeho němá a nepohyblivá postava dovoluje vyjadřovat se prozměnu pouze mimikou; Hurt tak prokazuje ohromující všestrannost. Pro Genu Rowlandsovou, jednu z nejlepších hereček všech dob (viz filmy režírované jejím manželem Johnem Cassavetesem), role pánovité vládkyně domu se starosvětským vystupováním asi neznamená zásadní zářez do bohaté filmografie, ale to nic nemění na tom, že i tentokrát je herečka mrazivě působivá a nebojí se ve svých pětasedmdesáti přiznat své stáří. Kate Hudsonová pak coby Caroline nespoléhá jen na hezkou tvářičku a míchá realistický mix idealismu, odhodlanosti a (nakonec) zoufalství.
Atmosféra filmu stojí půl napůl na magii Jihu a na klaustrofobickém půdorysu scénáře. Klíč je komorní příběh, v němž tři hlavní postavy občas doplní už jen floutkovský mladý právník Luke (Peter Sarsgaard) a ještě řidčeji Carolinina kamarádka Jill (Joy Bryantová); spolu s odlehlým umístěním domu to v divákovi vzbuzuje pocity izolace, bezvýchodnosti a oběti zahnané do kouta. A kvílivé zvuky slide kytary, vánek čechrající přebujelou vegetaci a samo rozvrzané jižanské sídlo působí více zneklidňujícím dojmem než rádobystrašidelné detaily klíčů a zámků, podivné úhly kamery a rozvleklé scény bloumání po domě, tedy postupy, které najdeme v každém béčkovém hororu. Jih je fotogenický a tajemný sám o sobě a k dokreslení atmosféry stačí jen tu a tam zabrat nějaké voodoo propriety, aniž by měly v ději nějaký konkrétní význam. Podobně to fungovalo už v jiném voodoo hororu - v Angel Heart Alana Parkera, jenž Jih precizně vypodobnil i v Hořící Mississippi. (Je jen s podivem, že Parker i Softley jsou Angličané.)
Hlavní kvalita scénáře Ehrena Krugera (napsal oba díly americké verze Kruhu) leží v uvěřitelnosti Carolininy motivace: původně racionálně založenou ošetřovatelku postupně ovládne genius loci a roli v jejím počínání hraje i trauma ze smrti otce. V polovině Klíče je tedy všechno připraveno pro psychologický thriller - ale místo něj přijdou jen laciné šoky, rutinně natočené hysterické pobíhání po době a nepříliš silné finále. Poměrně originální pointa pak už pouze přivede další vodu na mlýn povzdechů, čím Klíč mohl být, kdyby se držel původní linie a nesklouzl k divácky vděčnější akci.
