Režisér Zhang Yimou [Čang I-mou] na sebe západní publikum poprvé upozornil již v roce 1988, kdy za svůj režijní debut Rudé pole (1987) získal Zlatého medvěda na festivalu v Berlíně. Přestože se jeho prvotina, stejně jako historické drama Zavěste červené lucerny (1991), promítaly i v české distribuci, do širšího povědomí tuzemských diváků vstoupil až pozoruhodným „wu xia“ příběhem Hrdina (2002), který dokládal, že umění kaligrafie a umění meče mají stejná pravidla. Jeho nejnovější snímek Klan létajících dýk je pro změnu důkazem, že mezi bojovým uměním mýtických válečníků konfuciovské Číny a taneční choreografií sličných nevěstek nebylo žádného rozdílu.
Také tentokrát se Zhang Yimou vrací do starodávné Číny (příběh se odehrává v době vlády dynastie Tang v roce 859 našeho letopočtu, tedy zhruba o tisíc let později než snímek Hrdina), kdy v chaosu se zmítající zemi nevládl slabý a neschopný císař, ale zkorumpovaní vládní úředníci. Po zemi se šířily nepokoje a největší postrach pro vládní byrokraty představoval tajemný Klan létajících dýk, který se řídil jánošíkovským heslem „bohatým brát a chudým dávat“. Do jeho nejnebezpečnější bojovnice, jež se ukrývala pod identitou jen zdánlivě slepé, porcelánově krásné prostitutky Mei (Zhang Ziyi), se však zamiloval policejní kapitán Leo (Andy Lau), jenž byl pověřen proniknout do srdce klanu a polapit jeho vůdce. Láskou k Mei strádal ještě jeden muž, jenž navenek také vystupoval pod falešnou totožností. A všichni tři zavržení a vzájemně se zrazující milenci byli pro své vášně ochotni obětovat cokoli...
Válečnicko-poetický příběh je tentokrát koncipován nikoli v „zenovém“ duchu jako Hrdina, ale spíše v melancholické rovině odříkaných citů jako oscarový snímek Anga Leea Tygr a drak. (Spekulace o jinotajných narážkách na současné politické poměry v Číně v posledních dvou snímcích Zhang Yimou odmítá; ostatně z ideologického pohledu by Hrdina mohl být vnímán jako „prorežimmí“, zatímco Klan létajících dýk „protirežimní“.) Romantický, romeovsko-julieovský motiv zakázané lásky udává rytmus fascinujícím, zemské gravitaci se vzpírajícím bojovým i tanečním scénám. Sekvence „hra na ozvěnu“, během níž nevěstka z Pivoňkového pavilonu rozezvučí svými dlouhými rozevlátými rukávy v kruhu rozestavěné bubny, je nejúchvatnější a nejpoetičtější scénou, jakou jsem měl kdy možnost na plátně v asijském bojovém snímku vidět. Režisérova oblíbená šestadvacetiletá herečka Zhang Ziyi (objevila se v Hrdinovi, ale i ve filmu Tygr a drak) v ní dokonale zúročila své taneční schopnosti a nevidomou hrdinku – jejíž handicap připomene legendu o slepém mistrovi meče Zatoičim (viz snímek Samuraj) – obohatila o jedinečné schopnosti.
Zhang Yimou opět aranžuje impresionisticky úchvatné, barevně kódované obrazy, v nichž vzduchem létají svištící dýky, kapky krve i slzy žalu. Zatímco většině snímku dominuje podzimně okrová barva spadaného listí a zelené stvoly v čínských bojových filmech již „povinně“ přítomných bambusových hájů, finální, až „gladiátorsky“ nelítostný souboj probíhá v zasněžené krajině, jejíž běloskvoucí ráz se postupně šarlatově zabarvuje. (Scéna však nevznikla jako s různými ročními obdobími si pohrávající variace na známé Monetovo zkoumání barevných a atmosférických rozdílů ve světle dopadajícím na tentýž objekt, ale byla výsledkem vynucené improvizace, neboť na Ukrajině, kde se tato část natáčela, napadl sníh již v říjnu.)
Ve vizuálně, ale i zvukově mistrně stylizovaném příběhu o lásce, vášni, žárlivosti a pomstě se objevuje řada efektů známých již z filmu Hrdina. Znovu se setkáme s působivou variací na „bullet time“ (jíž lze nazývat „arrow time“) a opět se můžeme nechat okouzlit baletně-gymnastickou choreografií bojových sekvencí, během kterých válečníci i válečnice ladně plují vzduchem, nebo stojí široce rozkročeni mezi dvěma „kmeny“ bambusovníku. Souboje jsou – narozdíl od drtivé většiny akčních filmů současnosti – přehledné, neboť pečlivě dbají na celkovou kompozici záběru. Tvůrci ale dokazují svoji rafinovanost také drobnějšími detaily (protivník zasažený šípem odraženým od ležícího štítu, milenci uvěznění v pomyslné palisádě sestavené z mrštěných bambusových oštěpů apod.). Nicméně všechny elegantní interiéry, čarokrásné kostýmy, barevná symbolika i akrobatické souboje vytvářejí spíše jen esteticky vytříbené ornamenty tragického melodramatu, které – navzdory očekávání finální masové bitvy mezi vládními vojsky a vzbouřenci – končí zcela „komorně“. Klan létajících dýk je totiž snímek, v němž je (pro čínské filmy naprosto atypicky) láska zásadnější než čest a ideály a cudně poodhalená ženská šíje důležitější než v ohni nenávisti vykovaný meč.
