Kniha Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice přejímá ve svém názvu doslovné pojmenování slavného spisu o rejdech čarodějnic, jejich dopadení a zvláště pak usvědčení. Původní Kladivo na čarodějnice, v němž se zřejmě odrážejí i psychopatické rysy autorů, bylo poprvé vydáno v roce 1486 a na příští bezmála tři staletí ovlivnilo osudy Evropy. (Před několika lety vyšlo i v českém překladu.) Ďábelské nástrahy se spatřovaly téměř všude, v tom si byly blízké protestantské církve i katolíci. Jediným trestem bylo upálení. A jako nejrozšířenější pocit se plížil strach.
Kaplický v románu popsal tragické čarodějnické procesy v druhé půli 17. století, které se rozhořely na Šumpersku. Jejich obětí se stal i místní děkan Lautner, který se proti nim odvážil vystoupit. Třebaže na počátku stála banální pověra (zcizení hostie), hon na čarodějnice neživilo náboženské třeštění, nýbrž vidina hmotného prospěchu. Hlavní oběti nakonec pocházely z majetných vrstev, neboť inkvizitor Boblig z Edelstadtu měl podíl na konfiskacích. Kaplického román je ve svém podání tradiční: spokojuje se s popisným líčením, které shrnuje podrobně nastudované archivní údaje.
Když Otakar Vávra roku 1969 přistoupil k filmové adaptaci, nezměnil dějovou orientaci, toliko upřesnil její vyznění. Nepředkládá jen vyprávění o nevinných lidech vtažených do hrůzného soustrojí, na jehož konci čeká smrt na hranici. Soustředil se především na mechanismus procesů, sledujících jediné: naprosto zlomit vyšetřovaného, který se přizná k jakékoli absurditě a spolupracuje se svými vězniteli.
Nejděsivější je, že inkvizitorovým motivem není upřímné přesvědčení, že pronásledování čarodějnic je bohulibá činnost, ale sadismus a vypočítavou ziskuchtivost, maskovanou jako služba „dobru“. Recenzenti se shodli, že připomínka nedávných politických procesů (nechvalně známá 50. léta) se skutečnými i domnělými nepřáteli socialismu se zde zřetelně odráží.
Vávra se vypravil na autentická místa do Velkých Losin u Šumperka. Bohatě využil barokní architektury kostelní i zámecké, okázalých oděvů. Rozhodl se natáčet černobíle, protože – jak napsal ve svých vzpomínkách – naši kameramani dosud neuměli dosáhnout tlumeného či šerosvitného zvládnutí barvy. Kameraman Josef Illík odvedl vynikající práci, i jeho zásluhou vynikla děsivá protokolárnost vyprávění.
Film poutavě odkrýval lhostejnost či dokonce zbabělost těch, kteří mohli inkvizitorovo řádění zastavit. Co kdyby se sami ocitli v podezření... A tak mu udělují bezmála své požehnání. Procesům padla za oběť víc než stovka lidí a jak se praví v suše ironickém, mrazivém závěru, inkvizitor Boblig, v době procesů již na penzi, se v klidu a blahobytu dožil vysokého věku a dokonce se ještě oženil.
Drtivá bezvýchodnost se stává pro film určujícím prvkem. Napomáhá tomu i monumentalizující opakování týchž motivů: zatýkání, mučení, vynucená doznání, hořící hranice. Možná přispívá i to, že triumfujícímu Zlu v podobě žoviálně se tvářícího inkvizitora schází přiměřená protiváha. Bobliga z Edelstadtu mistrně zpodobil Vladimír Šmeral, vtiskl mu okouzlení oplzlým žertováním i krkavou poživačností. Jeho hlas místy chrchlavě domlouvá, místy brunátní rozčilením. Zapšklý stařec, který se s chutí chopil ničitelského díla. Děkana Lautnera, jenž jako jediný nalezne mravní sílu postavit se na odpor, hraje Elo Romančík. Ale sošná vzdorovitost, příliš čitelná coby zosobnění bezbranné ušlechtilosti, jako by předjímala budoucí mučednictví; zbavuje jej životnějších rozměrů.
Stačí si vybavit Lautnerovy rozmluvy s Bobligem: zatímco on inkvizitorskou „bibli“ Kladivo na čarodějnici pokládá za bezbožnou knihu, Boblig hrdě prohlašuje, že je to jediný spis, který v životě přečetl. Inkvizitora nevyvede s blazeované sebejistoty vůbec nic. Když se Lautner ptá, zda může být osoba obviněná z čarodějnictví osvobozena jako nevinná, Boblig s úsměvem odpovídá, že zajisté ano, ale jemu samotnému se to ještě nikdy nepřihodilo…
Vávra diváky nijak nešetří. S děsivou podrobností ukazuje, jak probíhalo mučení, jak se při něm vedly výslechy, jak zapisovaly odpovědi. Vidíme nasazování palečnic, které drtily prsty na rukou, sledujeme přikládání španělských bot, pod jejichž tlakem praskaly holeně. Přihlížíme natahování na skřipec, provázenému vymknutím kloubů a zostřenému pálením kůže. Spoluprožíváme deptající ponížení člověka, zbaveného posledních zbytků důstojnosti. Výmluvná je scéna, když na nahém těle mladičké Lautnerovy hospodyně (Soňa Valentová) hledá chlípný Bobligův pomocník (Josef Kemr) mateřské znaménko – jako předmět doličný, jako pozůstatek ďáblova doteku.
Výrazný podíl na konečném výsledku měla Ester Krumbachová. Vávra o spolupráci s ní napsal: „Ester Krumbachovou jsem si zprvu přizval, aby navrhla dobové kostýmy, ale z její iniciativy pak spolupracovala na detailech filmového scénáře, na některých dialozích i scénách, a výsledkem pak byl film, který měl přes námitky komunistických orgánů v devětašedesátém roce takový úspěch, že ho do roka vidělo přes milion diváků a je dodnes strhující.“
