Karel Heřmánek patří mezi herce, kteří na sebe nestrhávají prvořadou pozornost, ale pokud jej spatříme, zpravidla zaujme postavami nazíranými zpola ironicky, zpola soucitně. Za často až okázalou upovídaností a přidrzlou sebejistotou se však mnohdy skrývá nejistota a pochyby. Typické jsou pro něj stížné hovory s příměsí dotčené ublíženosti či dokonce plačtivosti, vhodně nasazenou modulací hlasu dokáže účinně upřesňovat vymezení svých mnohdy značně rozeklaných postav, jejichž charakterový rejstřík se rozpíná od podvodníků a šejdířů přes všelijaké odstíny trapných a otravných chlapíků až k hrdinským typům, jimž přitom neschází spásný humorný odstup.

Karel Heřmánek, jenž se odhodlal na poli divadla i podnikat (Divadlo Bez zábradlí), spatřil svět 17. října 1947 v Praze. Zprvu jej přitahovala režie, ale pokusy dostat se na FAMU mu nikdy nevyšly. Obrátil se proto k herectví a po absolvování brněnské JAMU (1972) se po krátkou dobu stal členem tamějšího Divadla na provázku. Pak prošel Činoherním studiem v Ústí nad Labem, od roku 1976 zakotvil v pražském Divadle Na zábradlí, odkud odešel "do svého". S příchodem do Prahy v polovině 70. let si jej začínají všímat i filmaři. Zprvu se ale musí spokojovat s vedlejšími úlohami ve filmech převážně druhořadých, či někdy přímo zapomenutelných: Hřiště, Kam nikdo nesmí, Smrt stopařek, Mladý muž a bílá velryba, Útěky domů, Smích se lepí na paty, Všechno nebo nic...

V prvních stupních své kariéry se několikrát sešel se spolužákem ze studií Jiřím Bartoškou, ale dlouho setrvával v jeho stínu. Kromě debutního Hřiště si zahrál v sadě televizních inscenací - zůstaly jen názvy, dnes si jejich podobu ovlivněnou normalizačními tlaky sotvakdo vybaví: Uprostřed babího léta, Semestr něžnosti, Putování Tadeáše Farky, Zastav se a ohlédni, Mezičas, Sluníčko na houpačce, Chudák muzika, Jeden den v hostinci "U klidného spánku", Píseň o plané růži, Adam a Eva, Lékaři, seriál Sanitka, epizoda ze Slavných historek zbojnických... Byly to snímky komediální i vážné, ponejvíce notně předstíravé, Heřmánek byl většinou odsouzen k tomu, aby přihrával důležitějším figurám, někdy ztvárňovaným právě Bartoškou. Jako rovnocenné partnery je představil snad jen televizní záznam pamětihodné Schormovy divadelní inscenace Bratří Karamazových.

Naštěstí i Heřmánek se poznenáhlu dočkal náročnějších příležitostí, kdy mohl předvést širší rejstřík svého umu. Jaroslav Balík mu svěřil roli rakouského oficíra v Šíleném kankánu (1982), jenž se díky sebevědomému vystupování a správným známostem - a také zásluhou svého démonického našeptavače - vyšvihne k barnumskému podnikání. Byl to sice film s povinně nabroušeným ideologickým ostřím, ale oba protagonisté (vedle Heřmánka se zaskvěl i Josef Vinklář) jej povýšili k zamyšlení o lidské chamtivosti - o pohromě, k níž vede bezostyšná touha po společenském prosazení. Heřmánek tu poprvé v úplnosti sloučil navenek okouzlující jednání s hochštaplerským založením.

Tohoto specifického rysu si záhy povšiml Hynek Bočan, jenž mu - po boku jako vždy lamentujícího Petra Nárožného - svěřil jednu z hlavních rolí ve volném televizním cyklu podvodnických historek (Šéfe, to je věc; Šéfe, jdeme na to; Šéfe, vrať se; Na dvoře je kůň, šéfe; V tomhle zámku straší, šéfe). Bočan si určitě cenil Heřmánkova talentu, protože jej obsadil do dalších projektů, kde mu svěřoval úlohy náročnější a náročnější. Některá díla upadla v zapomnění (Útěk ze seriálu), po jiných zůstala spíše zmatnělá vzpomínka (seriály Co teď a co potom, O zvířatech a lidech).

Některé postavy však stále fascinují svou životností - například vysoký důstojník Bezpečnosti, jenž se pro "porušování socialistické zákonnosti" sám ocitne v lágru mezi politickými vězni, o jejichž osudech nedávno rozhodoval. Ve volně návazných filmech Bumerang a Dezinfekce se zdarem zvládl obtížnou figuru, u níž vedle znehybňujícího děsu dominoval pocit do nebe volající křivdy a naprosté nepochopení či dokonce odmítnutí jakýchkoli vlastních vin. V této době přicházejí i známější komediální role, např. ve snímku Krakonoš a lyžníci (rež. Věra Plívová-Slívová, 1981), Anděl s ďáblem v těle (rež. Václav Matějka, 1983) a jeho volné pokračování Anděl svádí ďábla (1988) nebo Fešák Hubert (rež. Ivo Novák, 1984).

Jiným režisérem, jenž rozpoznal Heřmánkovy schopnosti, byl Karel Kachyňa. V 80. letech mu svěřil hlavní role v ceněných tragikomediích Dobré světlo, Smrt krásných srnců a Kam, pánové, kam jdete? Vesměs v nich ztvárňoval více či méně umanuté snílky, jdoucí za svou vizí - ať již to byl fotograf, který na pokryteckém maloměstě vzbudí pohoršení akty, fanfarónský tatínek v přepisu povídek Oty Pavla nebo účastník dálkového pochodu, jenž vyčerpán a s puchýři na nohou přehodnocuje svou dosavadní existenci.

Později jej Kachyňa obsadil i do svých televizních projektů. V minisérii Tři králové se převtělil do jednoho z okupačních odbojářů, podplukovníka Mašína, zaujal v komedii Otec neznámý aneb Cesta do duše výstrojního náčelníka, postavené na téměř anekdotické historce o trablech s dívkou, která u vojenského útvaru hledá otce svého dítěte. Uniformovanou postavu ztvárnil nejnověji i v seriálu Černí baroni, který režíroval Juraj Herz. Bez velké nadsázky lze tvrdit, že v tomto odmítavě přijímaném projektu, obviňovaném ze zkreslování a idealizace stalinistické éry, vytvořil v postavě kapitána Honce nejméně karikovanou studii důstojníka, jenž si plně uvědomuje mizérii, v níž slouží. V poslední době sehrál drobonou roli ve snímu Blízko nebe (rež. Dan Svátek, 2004) a postavu šéfa v Příběhu obyčejného šílenství (rež. Petr Zelenka, 2005).

Karel Heřmánek vystoupil v mnoha desítkách jak filmových, tak televizních titulů (mezi nimiž nalezneme i pohádky), nelze však v úplnosti přiblížit všechny. Kdyby se však měla vyzdvihnout ještě jedna Heřmánkova role, je možné bez váhání upozornit na historické drama Psí kůže. Antonín Moskalyk je natočil v roce 1983 a s nadčasovou dikcí tu postihl zničující tíhu rozbouřených časů, kdy cenu ztrácí nejen lidský život, ale i jakékoli mravní hodnoty. Právě zde nalezneme jakousi tresť Heřmánkových postav, které bolestně prozřou ze své lehkomyslnosti, nuceny vzchopit se k ráznému činu, který někdy mohl dosáhnout rozměru příliš pozdního pokání.