Minimalistické filmy, odehrávající se často v jedné místnosti, bývaly kdysi počítány mezi nezávislé, undergroundové. Vyhýbaly se dramaticky vyklenutému tvaru a soustředily na zdánlivě bezvýznamné střípky ze života úplně všedních hrdinů, často outsiderů. Mexický snímek Kachní sezóna napodobuje jejich tvar, dokonce se režisér Fernando Eimbcke rozhodl užít černobílý materiál.
Ovšem na rozdíl od syrové neuspořádanosti svých dávných předchůdců v případě Kachní sezóny zjistíme vizuální vytříbenost i přísný řád, uplatněný ve zdánlivě jednoduché výstavbě. Snímek prozrazuje režisérovu poučenost uměleckými trendy, zvláště absurdním dramatem. Jeho stereotypy se tu vkrádají do žánrového obrázku ze života dvou teenagerů Flama a Moka, kteří zůstali sami v panelákovém bytě. Oddávají se tedy počítačovým hrám, při prohlížení alba přou o rodinné geny. Postupně přibudou další dvě postavy: jen o málo starší sousedka Rita, která u nich peče dort, a roznašeč pizzy Ulises, jemuž chlapci odmítli zaplatit, protože přijel po časovém limitu.
Film pojednává o zdánlivých malichernostech. Drobné konflikty i vyjasňování postojů odkrývají různé povahové rysy, rozdílnou vyspělost, prozrazují bezprizornost, zklamané naděje. Ačkoliv oba chlapci ještě balancují mezi dětstvím a prvními sexuálními podněty, u jednoho z nich rozpoznáme trauma z rozchodu rodičů, řešené střelbou do upomínkových předmětů. Dívka zabývající se pečením, které se jí však nedaří, je zneklidňuje svou vyzývavostí. Dovozce pizzy, jemuž v životě nepomohlo ani vysokoškolské vzdělání, se svěří jim se svým zmarněným osudem. Není důležité, zda postavy vedou více či méně vzrušivé rozhovory nebo se monologicky svěřují bližním, aniž by očekávaly odezvu. Nezáleží příliš na tom, kdo s kým vlastně hovoří; zpravidla jde o dvě na sobě nezávislé dvojice. Protagonisté na svém osudu těžko něco změní, avšak pomáhá jim už samotná komunikace. Přestože mezi nimi zprvu dochází k neshodám a houstne napětí, posléze vše vyústí v společné sdílení životních těžkostí. Dokonce vzniká prostor pro odlehčenou sekvenci drogového opojení (zásluhou pracně upečeného dortu), kdy užasle zahlédnou, jak se rozpohybovaly kachny na zavěšeném obraze – lze do něho vstoupit jako do oživlé scenerie lemované jezerem.
Jde o první celovečerní snímek
Fernanda Eimbckeho, přesto v něm již prokazuje scenáristickou i režijní profesionalitu . Ve spolupráci s kameramanem Alexisem Zabé volí téměř netečné pozorování, jednotlivé výjevy odděluje výrazným interpunkčním znaménkem, jakým je setmění obrazu. Často si všimneme, že interiérové záběry jsou pořízeny z mírného podhledu. Kamera jakoby zůstávala přikována k jednomu místu, snímaný záběr se místy změní v nehybnou, zmrtvělou fotografii, doklad bezútěšnosti panelákového sídliště i lidí v něm přebývajících.
Zřetelné figurální kompozice postavy usazených v bytě či soustředěné na detaily proti sobě ležících těl přitom nejsou nijak vtíravé. I konvenční obrazová řešení (například pohled z nitra trouby nebo lednice) zde získá opodstatnění, ba dokonce svéráz. Nejde o to, aby z filmu čišela bída či ohrožení. Naopak – povážlivě vylidněný prostor během jedné ospalé neděle vypovídá hlavně o samotě. Režisér dokázal všechny čtyři představitele (Enrique Arreola, Diego Catano, Daniel Miranda, Danny Pereaová) dovést k plně autentickému ztvárnění postav. Herci jsou přesvědčiví v ztichlé výměně názorů, projevují nadšení v rozmíškách, neuchylují se k přemrštěnému psychologizování. Dospěli k mimořádně spontánní prosté existenci přímo před objektivem kamery.
Do toku vyprávění záměrně nejsou vkládány nečekané zvraty. Přesto mají některé situace účinně pointy. Uplatní se takto několikerý výpadek proudu i již zmíněné halucinace. Ponejvíce však převažuje vypravěčská znehybnělost. Do dění sice prosakuje určitá nadsázka, avšak spíše než k humoru se kloní k latentní trapnosti a nezakotvenosti jako ústřednímu příznaku lidského bytí.
Do příběhu jsme uvedeni v okamžiku, kdy chlapcům zůstává po matčině odchodu vyprázdněný byt, a opouštíme jej v nedořečené, neuzavřené podobě, kdy se pozornost netečně přesouvá na odjíždějícího rozvažeče pizzy. Večerní scenérie osvětlené autostrády jen dovršuje bezcílnost a vyprázdněnost lidských existencí, jejichž osudy se jen náhodně protínají, aniž by došlo k jakékoliv změně.
