Televizní společnosti čas od času spojí síly a vzepnou se k nákladné a okázalé produkci. Obvykle si vezmou na mušku některou z atraktivních epizod evropských dějin - např. známou Johanku z Arku. Ovšem římský císař Gaius Julius Caesar je postavou divácky neméně přitažlivou, a tak nepřekvapí, že zůstává vděčnou inspirací už po hezkou řádku desetiletí. Důkazem toho je i stejnojmenná, téměř tříhodinová minisérie Uli Edela z roku 2002.
Německý režisér Uli Edel není v oboru začátečníkem. Během své kariéry prošel řadou filmových a televizních projektů - doma i v Americe. Jmenujme třeba minisérii pode legendy o králi Artušovi Mlhy Avalonu, Lynchův Twin Peaks nebo thriller se zpěvačkou Madonnou Tělo jako důkaz. Julia Caesara samozřejmě nelze srovnávat např. se Scottovým Gladiátorem – ať už z vizuálního hlediska nebo co do „hollywoodského“ vyznění příběhu. Přesto však Edelův snímek nevypadá vedle opulentního Gladiátora jako chudý příbuzný. Ve srovnání s ním je – v dobrém slova smyslu – adekvátní. Produkce nechala na Maltě postavit část Starého Říma, a nutno přiznat, že reálné stavby mají i v dnešní době digitálních triků a zelených pozadí něco do sebe. V Bulharsku pak vznikla mohutná Galská pevnost Alesia.
O co se mohl režisér skutečně opřít, byli kvalitní herci: Jeremy Sisto (Grand Canyon, Bílá smršť) v titulní roli, Christopher Walken jako senátor Kato, Valeria Golinová (Žhavé výstřely, Frida) jako Caesarova manželka Kalpurnia či Chris Noth (jenž byl v úloze Pompeia mnohem méně nesnesitelný, než jako pan Božský v Sexu ve městě). Excelentní výkon předvedl britský veterán Richard Harris (Harry Potter, Gladiátor, Cromwell) a je jen škoda, že jeho diktátor Lucius Sulla nevydržel déle, než půl hodiny. Film má solidní smysluplné dialogy - navzdory tomu, že občas sklouznou do pompézního patosu, doprovázeného hřímajícími smyčci (naštěstí chybí „gladiátorská“ kamera, vytrvale kroužící kolem řečnící postavy).
Děj se začíná odvíjet v době, kdy se dvacetiletý Julius Caesar postaví samozvanému diktátoru Sullovi a odmítne se na jeho příkaz rozvést se svou manželkou, jejíž rodina je v Sullově nemilosti. Díky Pompeiovi unikne popravě a prchne do vyhnanství. Po návratu do Říma získá úřad konzula, ale k dosažení většího vlivu potřebuje získat ostruhy v boji, potřebuje legie. Ty mu poskytne právě přítel Pompeius, nyní manžel jeho dcery Julie. Vypraví se tedy do Galie, kde osm měsíců obléhá největší keltskou pevnost Alesii (vskutku působivé scény s osmi stovkami bulharských komparsistů). V Římě mezitím panuje znepokojení z Caesarovy rostoucí vojenské moci. Ten se slovy „Kostky jsou vrženy!“ překračuje říčku Rubikon a vrací se domů jako vítěz. Jmenuje se diktátorem a pronásleduje své největší nepřátele. Lid však trpí hladem, a tak jej cesta do Egypta – obilné sýpky Říma - přivede až ke královně Kleopatře. Několik nespokojených a odbojných senátorů (ano, i Brutus) začne připravovat Caesarovu vraždu.
Film plyne v příkladném učebnicovém tempu. Režisér a scénárista se předpisově vyhýbají nadbytečným a pro děj nepodstatným scénám, takže i přes značnou délku lze celou minisérii zvládnout na jeden zátah. Potěší velkorysá výprava a herecké výkony. Juliu Caesarovi samozřejmě nechybí notná dávka idealizace a historické skutečnosti jsou jí do velké míry přizpůsobeny. Nedívejme se však na něj jako na historický dokument, ale jako na to, čím je především – přiměřeně inteligentní zábavu pro běžného dospělého diváka.
