Přes nepochybně brilantní herecké výkony Joaquina Phoenixe a Reese Witherspoonové v rolích hvězdného country páru je životopisné drama Jamese Mangolda Walk the Line až paradoxně zoufalým a neinvenčním profilem chlápka, který se stal ikonou, symbolem a pro množství (nejen) umělců také široko daleko jedním z nejdůležitějších zdrojů inspirace.
Naoko opuštěná věznice, osamělí strážci. Melodie titulní písně a podupávání vězeňských bot. Zahřívací záběry jsou plné očekávání. V zákulisí se Joaquin ‚Cash‘ Phoenix soustředí na vystoupení, které obdivuhodným způsobem zrestartuje jeho kariéru. Pohledem plným vzpomínek zkouší ostří cirkulárky. Kéž by ovšem režisér Mangold sebral odvahu a naostřil! Tu pilu, i svůj film! Ze všech fantastických kapitol o „Muži v černém“ si pro svůj příběh vybral snad tu nejbanálnější: vznik a vývoj love-story s June Carterovou. Pro samotného Cashe samozřejmě nešlo o banalitu, ale o osudovou ženu, jenže životopis Walk the Line není schopen záživně ilustrovat ani toto.
Mangoldův režijní styl je hra na jistotu – nikoho neurazí, občas dojme, místy pobaví. Walk the Line je extraktem všech klišé biografického kina a téměř doslovně kopíruje matrici použitou v loňském Rayovi, jak o tom ostatně píše i Vojtěch Rynda. Jedinou předností takového snímku jsou výkony herců. Joaquin Phoenix našel k hrdinovi klíč v setrvání na malých velkých grimasách v jinak chladné tváři. S touhle „skálou“ potom nádherně kontrastuje živá těkavost Reese Witherspoonové.
Dá se pochopitelně namítnout, že když se snímek jmenuje Walk the Line a vypráví o tom, jak June srovnává Johnnyho do latě, je účel splněn. Přesto mě zaráží a připadá mi nanejvýš smutné, jak snadno Mangold vyměnil individualitu hrdiny za všeobecnou líbivost. Všechna Cashova démoničnost a schopnost znovu a znovu povstávat z countryového hřbitova, a to nejen tehdy v San Quentinu na konci šedesátých let, ale i o dvě desítky let později, kdy ze sebe s pomocí Ricka Rubina ostrouhal právě ten kýčovitý marasmus, s nímž Mangold Walk the Line vypráví. Všechny tlaky, odhodlání, víra anebo reflexe tvorby chlápka, kterému se skoro v každé písni kouří od hlavně pistole.
V těchto souvislostech je asi nejcashovštějším filmem na světě sotva tříminutový videoklip Marka Romaneka na Cashovu předělávku The Hurt Trenta Reznora a jeho Nine Inch Nails. Ano, ten videoklip, který se natáčel pár měsíců před Cashovou smrtí, a při jehož sledování Reznor – a nejenom on – propukl v pláč.
Romanek v klipu propojil inscenovanou „poslední večeři“ v opuštěném Cashově muzeu se záběry z archivů . Břitká ironie doplňuje rozmáchlou symboliku a divákovi naskakuje husí kůže stejně, jako když poslouchá Cashovy nahrávky. Z Walk the Line ovšem žádný podobný pocit nehrozí. Vlastně jednou ano – to když v závěrečných titulcích místo Phoenixových (jakkoli zdařilých) verzí Cashových písní zazní Mistr sám. Střih v atmosféře je to ostrý jako břitva a mimoděk vystihuje rozdíl mezi adaptací a skutečností.
Walk the Line je jen dalším z řady (dnešních) hollywoodských životopisů, jejichž jediným cílem je kamuflovat nedostatek originálních látek „skutečným“ příběhem slavného individua. Z figury, o které vyprávějí, je ale zajímá jenom to jméno. Jako zkušení chirurgové je naimplantují na s jistotou profesionálně sesazený, ale chladně prefabrikovaný příběh bez reálných emocí.
Nakonec alespoň v případě Walk the Line je svým způsobem potěšující, že svou legendu nevystihl. Že jí nepřišpendlil na místo. Že načrtl obrys, do kterého by se Muž v černém snad i dokázal vtěsnat, ale neméně úspěšně lze pochybovat o tom, že tam někdy vůbec byl.
