Velká herecká osobnost, která patří mezi nemnoho dětských hvězdiček, které uspěly i v dospělosti. Díky rolím ve snímcích Taxikář či Mlčení jehňátek navíc tato všestranně talentovaná herečka vstoupila do filmové historie. Fosterová, která se v posledních letech straní světu celebrit, má ale na svém kontě také několik úspěšných režijních pokusů.
Jodie Fosterová se narodila 19. listopadu 1962 v Los Angeles. Již ve třech letech se na popud své ambiciózní matky (a zároveň manažerky) začala objevovat v nejrůznějších reklamách. V osmi letech tak měla Jodie na svém kontě 40 reklamních spotů a řadu epizod televizních seriálů, jako byl western Gunsmoke či sitcom The Courtship of Eddie's Father; k nim pak na počátku sedmdesátých let k nim přibyly desítky dalších rolí (například ve westernu Bonanza a v akční sérii Kung Fu). Na filmovém plátně debutovala Jodie v dětském snímku Napoleon a Samantha (1972), po kterém následovalo několik dalších rodinně laděných disneyovek. V roce 1974 na ně navázala v dramatu Martina Scorseseho Alice už tu nebydlí o ovdovělé ženě (Ellen Burstynová), která se vydává na cestu za snem stát se zpěvačkou. Na svůj pozoruhodný výkon Jodie vzápětí navázala hlavní rolí v televizním dramatu The Secret Life of T.K. Dearing (1974) o vztahu mladé dívky a jejího zestárlého dědečka.
Již v roce 1976 mohla být Fosterová považována nikoli za dětskou hvězdičku, ale za talentovanou a uznávanou herečku. Zásluhu na tom měly její výkony ve snímcích jako bylo drama Echoes of a Summer o umírající mladé dívce, muzikálová parodie gangsterek Bugsy Malone s čistě dětským hereckým obsazením a především v drama Taxikář. V proslulém Scorseseho snímku, v němž se v úloze psychicky narušeného a násilnického veterána z Vietnamu představil Robert De Niro, si Fosterová zahrála dětskou prostitutku tak přesvědčivě, že byla za svůj výkon nominována na Oscara. Dalším nabídkám z Hollywoodu však Jodie odolala a odcestovala do Evropy, kde se představila ve francouzském dramatu Moi, Fleur Bleue (1977) či v italské komedii s Catherine Deneuveovou Casotto (1977), a poté dala na několik let přednost vzdělávání. V roce 1980, kdy se Fosterová vrátila před kamery teenagerským dramatem Foxes, začala na prestižní univerzitě Yale studovat anglickou literaturu. Poklidný studentský život jí však skončil poté, co její šílený fanoušek John Hinckley spáchal 30. března 1981 neúspěšný atentát na prezidenta Reagana. Na Jodie se přímo navalil zájem médií, i přesto v roce 1985 školu úspěšně dokončila a vedle toho ještě během prázdnin „stíhala“ svou hereckou kariéru. Například v roce 1984 se Fosterová představila v bizarní adaptaci románu Johna Irvinga Hotel New Hampshire (1984) a dramatu Claudea Chabrola z okupované Paříže Krev těch druhých (1984).
V druhé polovině osmdesátých let se Fosterová věnovala především účinkování v malých, nezávislých produkcích. Vedle titulů jako bylo neprávem přehlížené drama Pět rohů (1987) o ženě pronásledované psychopatem či propadák v podobě podprůměrného thrilleru Hra s ohněm (1990) je nutno zmínit soudní drama Znásilnění (1988). Za brilantní studii ženy přepadené pouličním gangem byla totiž Fosterová oceněna Oscarem i Zlatým glóbem. Dalším vrcholem kariéry Fosterové byl její výkon v dnes již legendárním thrilleru Mlčení jehňátek (1991). V úloze začínající agentky FBI, se kterou během vyšetřování případu brutálních vražd svádí souboj psychopatický zabiják Hannibal Lecter (jedinečný Anthony Hopkins), podala Fosterová jeden ze svých životních výkonů, za nějž si opět odnesla Oscara. Svůj talent navíc vzápětí potvrdila celovečerní režijní prvotinou Človíček Tate (1991), ve které se představila jako matka žádající pro svého geniálního synka právo na normální život.
Od veleúspěšného roku 1991 si Fosterová stále více chrání své soukromí a také pauzy mezi jejími snímky se od té doby stále prodlužují. Po roličce ve stylizované komedii Woodyho Allena Stíny a mlha (1992) se objevila po boku Richarda Gera v romantickém dramatu z amerického jihu Návrat Sommersbyho (1993). V komediálním westernu Maverick (1994) pak zaujala ona i titulní hrdina v podání Mela Gibsona. Ještě výraznější hereckou příležitost Fosterové nabídlo drama Nell (1994); za příběh „přírodní“ dívky, která vyrostla vzdálena společnosti lidí, byla již počtvrté nominována na Oscara. V roce 1995 se Jodie opět postavila za kameru, aby natočila nostalgické melodrama Domů na svátky o ženě (Holly Hunterová) přijíždějící na Den díkuvzdání ke své rodině.
Na další působení Jodie Fosterové před kamerou si museli diváci počkat až do roku 1997, kdy se ve snímku Kontakt objevila Jodie jako vědkyně pátrající po mimozemské civilizaci. Komorní sci-fi režiséra Roberta Zemeckise však masové publikum neoslovila. Hollywoodu se Fosterová v posledních letech spíše vyhýbá: účinkovala sice v historickém dramatu Anna a král (1999), nabízenou roli v pokračování Mlčení jehňátek, nazvaném Hannibal (2001), však i přes nabízený astronomický honorář odmítla. Namísto něj dala přednost nezávislému dramatu Skandál v katolické škole, klaustrofobickému thrilleru Davida Finchera Úkryt (oba 2002) či dalším thrillerům Tajemný let (2005) a Spojenec (2006). Že je jejím novým žánrem thriller, dokazuje v dalším z nich. Nese jméno Mé druhé já (2007) a Fosterová si jím tak trochu připomíná snímek Znásilnění - i zde hraje skutečnou osobu, Eriku Bainovou, která byla podrobena fyzickému útoku, za který se touží pachatelům pomstít. Patrně ve snaze zavděčit se svým potomkům přijala úlohu bojácné spisovatelky Alexandry v dětském dobrodružství Zapomenutý ostrov (2008). Pracovně zavítala také do Evropy, a to díky menší roličce ve francouzské válečné romanci Příliš dlouhé zásnuby (2004).
