Pracná klasická animace trojrozměrných loutek, kupodivu stále nevymizela. Vznikly již dva werichovské soubory Fimfárum, nyní do kin přichází další celovečerní projekt Jedné noci v jednom městě. Skládá se z pěti příběhů, na nichž režisér a současně výtvarník Jan Balej společně se svými spolupracovníky (animace se ujal Alfons Mensdorff-Pouilly, kameru vedl Miloslav Špála) pracoval celé čtyři roky. Na scénáři se podílel Ivan Arsenjev, hudbu někdy až hororově ryčnou složil Tadeáš Věrčák.
Pro Baleje je film zřetelným gestem naprosté tvůrčí svobody, nemusel se podřizovat požadavkům dětského pořadu (pro Českou televizi natočil seriály Tom Paleček a Jak to chodí u hrochů) ani závaznému textu předlohy (viz Fimfárum). Je ovšem překvapivé, že ke spolupráci na scénáři přizval Ivana Arsenjeva jenž měl dosud zkušenosti z hraných filmů (např. Cesta pustým lesem) a dokumentů (převážně Miroslava Janka).
Balejův podíl se vztahuje především k pramálo libému vzezření loutek, k prosazení ostře tvarovaných obličejových rysů i disproporce v celkovém tělesném řešení. Styl, který souzní s expresionistickými principy, rozpoznáme již ve Fimfáru, avšak teprve zde dospěl k plnému rozvinutí. Postavičky vydávají hluboké chrčivé zvuky (jako by běžná řeč byla mechanicky zpomalena za hranici srozumitelnosti). Zvuky jsou ovšem sdostatek výmluvné a srozumitelné. Pozůstatkem obvyklé komunikace jsou jedině občasné cedule s nápisy (Urnový háj, Nejsem doma, Kavárna apod.).
Arsenjev vnesl v mnohém fantaskní, snad až morbidní nápady, jimiž proplétá tkáň vyprávění. Zdůrazňuje příznaky rozkladu, všudypřítomné ponurosti, která je vtělena do výtvarného řešení (častá je noční tma) i do významového zakotvení. Nejsem si ovšem jist, zda toto zaujetí ošklivostí není zbytečně přemrštěné až samoúčelné. V příbězích vystupují nejen různě deformované lidské postavičky, ale také jabloňový pařízek s rybkou a dokonce džin uvolněný z lahve. Groteskní ohyzdnost lidské existence se tak prolíná s pohádkovými atributy.
Balej chce zaujmout hned vnějším vzezřením postaviček, i když ve výsledku problikávají inspirace odjinud – filmové (Jan Švankmajer, případně šachista Geri Jana Pinkavy) i výtvarné, třeba o odříznuté van Goghovo ucho. V konečném součtu tyto odkazy, ať již vědomé či náhodné, neruší, stávají se přirozenou součástí děje. Jejich početnost, ba jakýsi kolektivní ráz vyprávění vyjadřuje souběžnost dění v prostředí nevzhledného, křivolakého města, zaplněného podivínskými postavičkami.
Důležité jsou hned úvodní Ulity, pracující s mozaikovitou strukturou četných, jen mžikovitě načrtnutých epizod. Mají ovšem společnou platformu – každý z početných výjevů se opírá zpravidla o jediný, zato inscenačně přebujelý nápad. Jeden z podivínů si s mrtvým hmyzem hraje na cirkus, dokonce s takovou urputností, že živého tvorečka okamžitě ubije, aby se mu vzápětí láskyplně věnoval stejně jako ostatním aktérům. Další mužíček si užívá myslivosti v lese, který si vytvořil v bytě, kde pejska navlékl do medvědí kůže. Přidat lze matku, která namísto dětí kolíbá hýčkaného osla. Dále podivín se zálibou v kremaci psů. Nechybí duchem nepřítomný narkoman, jenž slámkou vyšňupne práškovou drogu i s přítomnými mravenci... Právě mravenci, bez zábran přelézající z místa na místo a často nahlíženi jakoby zpod zvětšené lupy, vystupují jako rozlézavá havěť, nemající potuchy, co se děje kolem nich.
V epizodě nazvané Větvička a Ploutvička vystupují oživlé dřevo a rybka, ale ještě výrazněji tyto fantaskní postavičky získávají rozměr lidiček dbajících se na svůj vzhled. Pařízka vidíme, jak přespává v pyžamu, jak se pečlivě obléká do slušivého starodávného obleku. Současně podléhá měnícím se ročním obdobím: opadá z něho listí, později spadne i jablíčko, posléze je ověnčen jako vánoční stromeček. Také Zastavený čas modeluje fantaskní přelud, kdy host jedné kavárně dočasně podlehne představě, že je obklopen početným osazenstvem, že jej přitahují půvabné dámy – než si uvědomí, že v ní přebýval sám.
V prostřední Jedné noci v jednom městě je rozvinuta anekdotická zápletka se žebrákem, jenž hraje falešně na harmoniku – ve vhozené almužně však nalezne odříznuté ucho. Poté, co si ho přišije místo svého, se v něm znenadání probudí malířský talent ve stylu van Gogha. A v závěrečném příběhu nazvaném Džin dvojici opilců osloví kouzelný duch vynořivší se z prázdné lahve. Jenže obdarovaní si stejně nedokáží přát nic jiného další nasávání. Uprostřed ulice si dokonce poručí vykouzlit výčep.
Balejův a Arsenjevův snímek se zajisté vyznačuje svrchovanou profesionalitou, animace složitých pohybů je bezvadná, stejně jako aktivní spoluúčast kamery na dynamice výsledného vyprávění. Přesto se však domnívám, že expresivita, která určuje vzhled loutek i polohu dění, je zbytečně těžkopádná, zachmuřeně pastózní, schází ji podobná syžetové a skladebné odlehčení, jakého dosáhl například Tim Burton v Mrtvé nevěstě, tedy filmu řekněme příbuzném.
