V milostném thrilleru Jediná noc (Une aventure) se francouzský režisér Xavier Giannoli uchýlil k módnímu intelektuálnímu mystériu, které není tak úplně mysteriózní a nakonec ani intelektuální. Skvělí herci a řemeslná bravura sice jsou silnými zbraněmi, přespekulovaný a nikterak originální příběh ale bohužel nepřemohou.

Vypravěčka Jediné noci Cécile (Florence Loiretová) a její přítel Julien (Nicolas Duvauchelle), hlavní hrdina filmu, se právě nastěhovali do nového bytu. Mladý pár se pohybuje v nižších sociálních vrstvách: Cécile je švadlenka, Julien dělá nočního technika ve videotéce. Za ošuntělým zjevem vystupují jeho pátravé oči, které skrývají vnitřní svět rozsáhlý stejně, jako bludiště videotéky. Kamera pomalu projíždí jejími potemnělými místnostmi. Za desítkami různě rozmístěných blikajících televizorů a monitorů posedávají jednotliví diváci a cosi pečlivě zaznamenávají. Toto prostředí je vizuálně nejpůsobivějším prvkem v obrazově celkově velmi působivé Jediné noci. Vypadá to tu jako v centru tajné služby. Existuje tu paralela s pozorováním náměsíčných, odkud je myslím jen kousek k pozorování snů. Videotéka je také neotřelou variací na nekonečný zdroj informací, jakýsi filmu přátelský internet.

Když se jedné deštivé noci vrací Julien z práce, potká u vchodu do domu zmoklou a bosou Gabrielle (Ludivine Sagnierová). Než se jí Julien odhodlá pomoci, vyplašená dívka zmizí. V dalších dnech ji ovšem hrdina zase potká, a co víc – chce jí potkávat. Brzy vyjde najevo, že Gabrielle je Julienovou sousedkou. Záhadou zůstává jenom to, proč ve dne chodí Gabrielle po ulici perfektně oháknutá, s malým synkem a v doprovodu kamarádky a pomocnice Djemily (Estelle Vincentová), zatímco v noci běhá skoro nahá po studené ulici. Ovšem i na tohle přijdeme spolu s Julienem poměrně časně – Gabrielle je náměsíčná. Ke škodě Jediné noci přestává být snímek v těchto místech zajímavý. Lze sice namítnout, že by Gabrielle mohla třeba vidět duchy, nebo předpovídat budoucnost, ale to je slabá útěcha.

Julien se nicméně do Gabrielle zamiluje a začíná mu napínavý život. Musí se vyrovnat nejen se svou přítelkyní a Gabriellinými slabostmi, ale i s jejím přítelem Louisem (Bruno Todeschini), který vypadá jako mafián a pozdě v noci pravidelně kamsi odjíždí. Cécile mezitím všechno s odstupem a hořkou skepsí komentuje.

Po slibných Žádostivých tělech (Les corps impatients) se i v Jediné noci Giannoli pohybuje uprostřed milostného trojúhelníku. V Tělech byl režisér svým způsobem originální, nedbale hrubými obrazy dokázal diváka dotlačit doprostřed dění. A především se hrdinové snímku pohybovali v uvěřitelných mezních situacích. O to usiluje i v Jediné noci. Skicovitý scénář Giannoliho a Jacquesa Fieschiho, ze kterého mizí postavy na požádání, ale zůstává na povrchu.

Obsazení je však vynikající. Talentovaný francouzský herec Nicolas Duvauchelle, který Giannolimu zahrál i v Žádostivých tělech, je hvězdou snímku. Zádumčivý a umíněný Julien prochází všemi scénami v košili, ošoupané kožené bundě a s nepatrným úsměvem na rtech. Přitom vytváří zdání, že se mu právě v minulém obraze stalo něco, co je potřeba tajit. Ludivine Sagnier volí o něco expresivnější výrazy, hodně působí i její proměnlivá vizáž. Bruno Todeschini začíná Louise jako žánrového zlosyna a končí na opačném konci spektra. Cécile Florence Loiretové je neviditelná, přitom ale jaksi stále přítomná, a to nejen díky jejím komentářům.

Kamera Yoricka Le Sauxe je jako vždy technicky precizní a kompozičně do detailu promyšlený, střih Philippa Kotlarskiho je milimetrově přesný. Atmosféru Jediné noci dotváří exkluzivně zařízené interiéry a citlivá hudba Alexandra Desplata.