Drama Je zima (Zemestan) Rafiho Pittse je film tak chladný, že i v červenci se vyplatí jít na něj v kulichu. Jde po všech stránkách o pozoruhodné dílo, které má pro svou diváckou obtížnost šanci zaujmout především festivalové publikum.

Říká to už název: Je zima. Lakonické shrnutí nejenom nějakého pocitu, ale i podstaty věci. Ocitáme se na okraji zimou svíraného Teheránu, nebo lépe řečeno – městu na dohled a pusté krajině na dosah. U kolejí tu má malý domek Mokhtar (Ashem Abdi). K zastávce je to kousek cesty pěšky, nebo se tak alespoň zdá. Možná je jenom práce střihu, možná že je to k zastávce cesta na půl dne. Důležité je, že místo, kde vlaky staví a nabírají lidi, působí jako magnet. Odtud je možné jet kamkoli. Toto jsou dveře do světa. Toto je zemská osa, tady se točí zeměkoule. Mokhtar nemá práci. Doufá, že jí sežene v zahraničí. Opouští tedy svou mladou ženu Khatoun (Mitra Hadjar) a dcerku (Zahra Jafari) a jde na vlak. Není těžké Mokhtarovi uvěřit, že tady práce není. Režisér nás zásobí četnými dlouhými a tichými pohledy na íránskou pustinu: tu přírodně kamennou, i tu člověkem přeměněnou v nepřístupné bloky mrazivého betonu, kterými se prohání masy funícího železa.

Mokhtar odešel, ale peníze neposílá, dopisy také ne. U domku jednou zastaví policejní auto. Mokhtar zřejmě zemřel. Spoustu scén vidíme z dálky a nezbývá, než si souvislosti domyslet. Oko kamery je okem krajiny, kterou někteří opouští a jiní osidlují. Na podzim, před příchodem další zimy, takhle přibude i Marhab (Ali Nicksolat). Přišel ze severu a přišel za prací. Marhab je automechanik. Sám sebe si hodně cení, neboť říká že má skvělou praxi a nehodlá brát každou čudlu. Dbá na napomádované vlasy a pěkný vzhled. Místní se na svobodného přistěhovalce, který připomíná falešného hráče pokeru, dívají úkosem. V jednom servisu Marhabovi přesto s dávkou štěstí práci nabídnou. Cizinec nakonec přijme, i když s podřadnou prací za pakatel se jen tak smířit nehodlá.

Marhab brzy potká Khatoun a okamžitě se jí začne dvořit. Žena nejeví příliš zájmu o dandyovského přistěhovalce, ten jí ale v několika větách dokáže přesvědčit. Jejich kouzlo nepoznáme. Je to jeden z těch obrazů, kdy jsou protagonisté od kamery tak daleko, že je není slyšet.

Nciksolatův Marhab je klasický antihrdna, ukecaný snílek a flákač, kterému v obecné mizérii padá štěstí samo do klína. On chce víc, ale není ochotný pro to něco udělat. Se svou situací je brzy nespokojený a začne přemýšlet o tom, že pojede někam, kde pro něj budou mít skutečnou práci. Mitra Hadjar podává Khatoun s noblesní sveřepostí: hrdinka tuší, že se bude muset se světem vypořádat sama, ať už vedle ní bude stát jakýkoli muž.

Íránský režisér Rafi Pitts zaujal hned svým debutem La cinquieme saison z roku 1997 z íránského venkova o ženě, která byla provdána, aby usmířila klanovou nesnášenlivost. Neshody s manželem ale atmosféru ve vsi jenom zahustí. V Pittsově druhém filmu Sanam jsme sledovali chlapce ze stepi, který se pokouší najít pravdu o smrti svého otce, přičemž rodná hrouda tu opět hraje velkou roli. Je zima se naopak zabývá možností exilu: útěk se zdá být pro některé jednoduchým vysvobozením ze životní bídy, pro druhé nevyhnutelným krokem k vypořádání se s týmtéž. V žádném případě ale útěk úlevu nepřináší. Pitts samotný má íránskou matku a britského otce. Narodil se v Íránu, ale jako malý s rodinou zemi opustil. Žil v Anglii a ve Francii, takže má se stěhováním bohaté zkušenosti.

Kamera Mohammada Davoodiho si užívá dlouhé celky, v obrazech lze postřehnout cit pro syrový půvab země. Střihač Hassan Hassandoost potom záběry poskládal s básnivým frázováním. Vzniká tak nečekaný kontrast mezi veskrze lyrickou formou a noirovým obsahem snímku.