Ve filmu hrajete Marvina, který je docela kultovní…
Ano, je, ale plně jsem si to uvědomil teprve v okamžiku, kdy jsem na tom filmu začal pracovat. Bylo to trochu zvláštní. Znám se s lidmi z oddělení, které má v Henson’s na starost design všech těch příšerek. Šel jsem tam na meeting, avšak ne jako herec, nýbrž jako agent, protože má firma zastupuje herce s výškou pod 150 cm. Procházeli jsme si různé návrhy a Jamie Courtier, který tomu oddělení šéfuje, si mě vyfotil a zkusil v počítači překrýt mou podobiznu ilustrací Marvina. Zjistili jsme, že mám ideální proporce a začali jsme pracovat na prototypech skafandrů. Abych se přiznal, v tom okamžiku jsem ještě netušil, jak je Marvin kultovní – takže tu velkou tíhu cítím až nyní (směje se). Vím, že očekávání jsou velmi vysoká a musím se tudíž hodně snažit.
Měl jste už tehdy přečtenou knižní předlohu?
Ne, neměl, ale samozřejmě jsem to napravil ihned poté, co jsem tu roli dostal. Přečetl jsem všechny, protože v těch dalších je toho o Marvinovi mnohem víc a já jsem si potřeboval ujasnit, proč je vlastně pořád tak depresivní (směje se). Může se zdát, že to s tou přípravou trochu přeháním, ale i uvnitř takového kostýmu musíte hrát.
Což je pro vás jako herce pravděpodobně lepší…
To rozhodně. Chvílemi to bylo docela technicky náročné – uvnitř mám monitor, který mi promítá obraz, snímaný kamerou mezi Marvinovýma očima. Na dalším monitoru sleduji situaci z pohledu filmové kamery, takže je mohu srovnávat. A někdy je poměrně těžké nalézt takovou pozici, abych vůbec viděl na vlastní ruce, protože uvnitř toho skafandru na ně nevidím – vidím pouze rovně před sebe. Vyžadovalo to hodně úsilí. Dokonce jsem při tom pracoval s Peterem Elliottem, který je specialista na hraní goril. Pokud zahlédnete v nějakém filmu gorilu, je to s největší pravděpodobností on (směje se). A spolu jsme pak vymysleli různé pohyby, například chůzi. Takhle rozhodně normálně nechodím.
Je ten kostým těžký?
Ano. Kostým váží 25 kilo, já asi 40. Museli jsme ho zvážit, protože v Srdci ze zlata je výtah a my jsme si museli být jistí, že má dostatečnou nosnost. To bylo snad poprvé v životě, kdy se kvůli mé postavě musely upravovat dekorace. Marvin totiž nedokáže chodit po schodech, proto museli do interiéru té lodi zapracovat výtah, pomocí něhož se pak pohybuje mezi jednotlivými patry. Museli tedy zvážit mě i kostým, aby se podle toho mohli zařídit.
Jak se v tom obleku cítíte?
Při záběrech s delšími dialogy je to náročnější. Přibližně po minutě a půl se mi začnou třást nohy a musím si sednout, protože už tu tíhu přestávám zvládat. Samotná hlava váží 6,5 kg a zbytek dalších 18. Ten oblek má hrozně moc součástí – baterie, světla, kamery, dva mikrofony a reproduktory… Spousta lidi mě zvenčí instruuje, co mám dělat. Je tu opravdu spousta vybavení.
Je uvnitř moc velké horko?
To ano. Ale na to už jsem si víceméně zvyknul. V oblecích jsem odehrál už spoustu různých rolí, ale tentokrát je největší problém ta hmotnost. A také chůze – je pro mě velmi těžké jít a mluvit při tom. A Marvinovy ruce jsou mnohem delší než ty moje, takže s jeho prsty musím operovat už odtud (ukazuje na loket).
Řekl jste, že kostým prošel určitým vývojem. Jak k tomu došlo?
V podstatě vám ten kostým udělají přímo na tělo. Nejdříve si udělají váš sádrový odlitek a pak s ním pracují. Všechny části Marvina pak nalepí přímo na mě – nikoliv ale natěsno, například co se týče rukou, mám docela dost prostoru. Kostým je tedy vyroben přímo na konkrétního člověka – jsem jediný Marvin, žádného jiného herce by do toho kostýmu nenacpali. Párkrát týdně na mně ten oblek zkoušeli a postupně ho vyvíjeli. Změny se týkaly zejména hlavy – ta byla nejdřív přímo na mé hlavě, což znamenalo obrovský nápor na krk. Pak ale vymysleli skvělý systém, který přenáší váhu na ramena a umožňuje mi s Marvinovou hlavou hýbat díky kuličkovým ložiskům. Můžu s ní hýbat nahoru i dolů, doprava i doleva. Navíc mám Marvinovu hlavu připevněnu k zádům pomocí elastických řemínků, které se chovají v podstatě jako svaly, takže když se podívám dopředu, vezmou velkou část té tíhy na sebe, a když se podívám nahoru, pomohou mi ji zvednout. Je to v tom obrovský kus práce a musím říci, že nikdo jiný než lidé z Henson’s by to tak skvěle nedokázal.
A jiný režisér by možná v případě Marvina dal přednost digitální grafice…
Ano. Musím Garthovi (Jenningsovi – režisér) složit poklonu za to, že se rozhodl použít skutečné masky. Mohl říct ‚Marvina uděláme digitálně, Vogony taky…‘, ale neudělal to. A až ten film uvidíte, bude z něj na vás dýchat život.
Říkal jste, že jste si zpočátku neuvědomoval, jak je Marvin populární. Kdy jste prohlédl?
Když jsem se začal poohlížet po internetu. Snažil jsem se najít nějaké informace, tak jsem zadal do vyhledávače slovo ‚Marvin‘ a vyvalila se na mě záplava fanouškovských stránek. Marvin dokonce nahrál nějaké singly (směje se). V 80. letech skóroval v několika hitparádách. Myslím, že zpíval o tom, jaké má deprese!
Hodně se spekulovalo o tom, jak bude vypadat…
Ano, vím. A prosáklo to ven. Lidé si myslí, že jsme to vypustili záměrně, ale není to tak. Nicméně, dočkal se příznivého přijetí, což byla velká úleva.
Ale to přece ukazuje, jak velký je o film zájem…
Já vím. Každým týdnem mi to připadá víc a víc vzrušující. Myslím si, že je to skvělé. Sam (Rockwell), Martin (Freeman) a ostaní herci jsou skvělí a dohromady se nám výborně spolupracuje. A je báječné, jak je to celé šílené. A ta scéna, na níž jsme dnes natáčeli – Srdce ze zlata – byla tak komplexní… Nedávno jsem pracoval na jedné epizodě Star Wars a probíhalo to tak, že postavili jednu zeď a všechno ostatní bylo jen modré pozadí. Dá se to přežít, ale tady se můžete rozhlížet okolo sebe a prostě tam opravdu být.
Se Star Wars jste si už docela užil…
Ano, hrál jsem v Návratu Jediho, což byl můj úplně první film, a v Epizodě I. V Návratu Jediho hraji Ewoka Wicketa – je to ten úplně první Ewok, který se objeví na plátně. Ten, který najde princeznu Leiu.
Nehrál jste také Yodu?
Ano, potřebovali, aby v některých scénách chodil, tak jsem tam naběhnul (směje se). Byla to pro mě velká pocta.
Myslíte si, že humor Stopařova průvodce má širokou, mezinárodní působnost?
Ano, myslím, že ano. Řekl bych, že americké publikum je tento druh britského humoru velmi dobře naladěno – svědčí o tom i úspěch filmů o Bridget Jonesové nebo seriálu The Office. Myslím si, že tohle se jim bude také líbit. A je docela fajn, že ten film nepotkala žádná „amerikanice“. Myslím, že někteří fanoušci se toho docela obávali, ale určitě je můžu uklidnit. Garth dohlíží na to, abychom zůstali věrní předloze.
Jak se vám s Garthem pracuje?
Dokáže se pro všechno nadchnout. Ani nevím, jestli se mu úplně všechno líbí nebo prostě vůbec nic neděláme blbě! (směje se) Ale je skvělý, je hrozně zapálený pro věc a vyzařuje z něj nespoutaná energie. Je to člověk na svém místě a má skvělé nápady.
Zmínil jste, že nyní provozujete agenturu. Vracíte se k hraní po nějaké delší době?
Kdepak, já pracuji stále. Posledních několik let jsem se věnoval převážně hereckým úlohám ve filmech o Harrym Potterovi. Hraji tam několik různých rolí – skřetího pokladníka v bance, profesora hudby, profesora Kratiknota. Znám se s producenty a ti mi vždycky řeknou ‚jasně, nějakou roli ti tam najdem‘. V dalším díle hraju opět Kratiknota. To jsou také skvělí lidé. Nedávno jsem natáčel film Ray s Taylorem Hackfordem. Jamie Foxx se zhostil role Raye Charlese a byl úplně brilantní. Je to nádherný film. V herecké branži neexistuje žádné pojistka, že budete mít pořád přísun hereckých příležitostí, proto si s každou další rolí říkám, že může být klidně má poslední. Ale pak se vždycky objeví na obzoru nějaká další…
A tuhle si zřejmě docela dost užíváte…
Ano. Je to fantastické, děkuji za optání.
