V Československu natočil Ivan Passer jediný celovečerní snímek - Intimní osvětlení. Nezapřel, že začínal ve Formanově týmu, ale také na sebe okamžitě upozornil větší jemností a porozuměním pro své hrdiny. Naprosto se vzdává jedovatě ironického odstupu, který u Formana posléze převážil (Hoří, má panenko). Odmítl i modelově konstruovaný půdorys, který by aspiroval na zobecňující sdělení. Passer se vědomě zaměřil na banalitu životní existence a nicotnost prožívaných trablů, aby skrze ně postihl jednu stránku národní mentality, dílčí výsek životního údělu, s nímž se hrdinové vyprávění smířili, i když jsou ve slabé chvilce ochotni připustit, že jejich dávné sny ohledně muzikantské kariéry se beznadějně rozplynuly.
Bambas se uzavřel rodinnými starostmi, stavěním domu a domáckým muzicírováním. Peťar skončil v jakémsi provinčním orchestru, provázen jen přitažlivou milenkou. Probleskne vědomí rezignace, když s mírnou závistí v hlase Bambas svému kamarádovi říká, že pro něho není ještě nic ztraceno, neboť není nikde uvázaný, nemusí jako závaží na noze vléci s sebou rodinu a starost o dům. Jejich setkání naplňuje nostalgie vrcholící zpíjením a marným opileckým pokusem odejít "za hranice všedních dnů". Smířenost symbolicky vyjadřuje závěr, když v nehnutě zakloněném postoji všichni trpělivě čekají, až začne stékat zhoustlý likér, jímž si připíjejí...
Výtečně jsou napsány i sehrány dialogy, z nichž doslova prýští punc bezprostřednosti a spontaneity, oživeny neherci či herci nepříliš známými. Formanův objev Jan Vostrčil v roli samorostlého dědy, komentujícího výdělky z pohřbu jako dvě stě cihel, je jako vždy spolehlivý. Ale i Karel Blažek a Zdeněk Bezušek coby ústřední protagonisté odvádí pěkné výkony. Nemluvě o ženských postavách, které ztělesnily Věra Křesadlová, Jaroslava Štědrá a Vlastimila Vlková. U starší generace ještě doznívá prvorepubliková či dokonce ještě rakousko-uherská šetrnost, mentalita "vajíčko k vajíčku a korunka ke korunce" a současně jisté furiantství. U lidí mladší generace vnímáme spíše poddajnost a podřízenost, syndrom "přistřižených křídel", kompenzovaný marnými verbálními výpady.
Passer se nespokojil s pouhým pasivním líčením jakkoli zábavných a pro poznání mentality plně sdělných scének (viz slepice v garáži či zejména pověstný výjev s vyměňováním kuřecích stehýnek na talíři). Pohotově zařazuje i úsměvnou epizodu s rozdílným vnímáním téže skutečnosti: zatímco Peťar svou přítelkyni nutí ke cvikům, děda v druhé místnosti komentuje mohutné vrzání postele uznalými výroky. Intimní osvětlení se zaměřuje především na ritualizované počiny, neustále narušované skeptickými poznámkami protagonistů při sledování pohřebního průvodu včetně smutečních hostů kolektivně čurajících za kostelní zdí, domáckém hraní Malé noční hudby či stolování.
I když se v příběhu nic zásadního neděje, vyprávění se skládá ze samých nicotností a banalit, film s mimořádnou znalostí jevů i vypravěčskou kultivovaností postihuje společenské klima (nejen) své doby. Passer tak vytvořil jeden z klenotů "československého filmového zázraku", aniž by v emigraci dokázal plodně navázat.
