„Ve jménu Otce i syna…“ Slova zásadní křesťanské modlitby velmi přesně symbolizují, o co jde v právě natáčeném televizním filmu režiséra Jaromíra Polišenského a scénáristy Jana Drbohlava. Vychází totiž z historických fakt spojených se smrtí faráře Toufara, kterého StB obvinila z inscenování tzv. Číhošťského zázraku, kdy se před zraky věřících na mši několikrát pohnul kříž nad jedním z kostelních obrazů.
„Co točíme?“ Režisér Jaromír Polišenský, zjevně unavený více jak desetihodinovou šichtou, se na chvíli zamyslel. Sedíme na sofa v malé místnosti, které vévodí kříž a na polici modlitební knížky. Pracovnu faráře Toufara, kde ještě před chvílí seděl Viktor Preiss s kolárkem a tichým hlasem hovořil s údajnými reportéry jihlavského časopisu Jiskra, už vyklízejí televizní technici. Dům ve Sněmovní ulici ideálně posloužil nejen jako fara, ale také jak policejní stanice a byt režiséra Neumanna, kterého si STB najme, aby o zázraku natočil podle jejich scénáře film.
Z herců byli poslední den na place kromě Viktora Preisse i Klára Issová jako jeho neteř Marie a Martin Stránský s Tomášem Krejčířem – ve scénáři označení jen jako Muž 1 a Muž 2, skrytí estébáci, vydávající se za reportéry jen proto, aby vylákali faráře do kostela a tam ho zatkli. Teď už jsou všichni pryč, technici balí fidlátka a konečně je čas na pár vět od režiséra, člověka nejpovolanějšího: „Točíme dramatický příběh založený zčásti na historických faktech, ve kterém vystupují reálné postavy, jež byly nějakým způsobem spojené s farářem Toufarem. Když si o tom přečtete všechny možné dostupné materiály, nemůže vás to nechat chladnými…“
In Nomine Patris je vlastně třetí částí pomyslné trilogie, již tvoří ještě televizní filmy Ex Offo (o obhájci K. H. Franka) a Gambit (o babickém masakru viděném očima mladého žurnalisty). I ve třetím filmu vystupuje kdosi třetí, jenž je jakoby proti svojí vůli vtažen do událostí – režisér – dokumentarista Neumann v podání Jiřího Langmajera. Zpočátku chápe celou věc jako pouhou zakázku a povinnost, za jejíž odřeknutí byl tehdy pracovní lágr, ne-li něco horšího, jeho přístup se však postupně mění. Zásadní zlom přichází ve chvíli, kdy jej vyhledá zoufalá neteř Marie, která o svém strýci nemá žádné zprávy.
„Je to hodně depresivní role,“ říká o Marii Klára Issová oblečená do jednoduchých šatů a s pevně utaženým copem. „Té holce se úplně zhroutí svět, všechno co ví, jsou jen spekulace,“ vysvětluje. Pro Kláru je to hodně poučný výlet „do čítanek“, byť moc úsměvů ve scénáři předepsáno nemá: „I díky filmu jsem se hodně dozvěděla o té době, hlavně od pana režiséra Polišenského. Viděli jsme i zmiňovaný propagandistický dokument a dokonce jsem mluvila s vnučkou skutečné Marie. Říkala, že babička byla hrozně hodná a pan farář byl hodně nešikovnej, že nemohl nikdy vyrobit ten mechanismus, jak tvrdila StB.“
Není divu, že je režisér unavený, natáčí filmovou technikou a potřebuje scény pořádně nasvítit. Jedině tak dostane film potřebnou hloubku a atmosféru. Když farář pomalu vstává ze židle, jeho postava se rýsuje ve světle stolní lampy, bere klíče, možná v tu chvíli už ví, že se do místnosti nikdy nevrátí, že ti pánové v kabátech nejsou žádní novináři shánějící informace o zázraku. Sám říká: „Bůh zná mnoho způsobů jak projevit svou vůli. Věřím, že má moc pohnout křížem… ale nevěřím, že by to dělal…“ Tichý hlas Viktora Preisse má svou sílu. Když byla čtená zkouška, vyprávěl o tom, jak jako dítě zažil zatýkání v domě. Zvuk přijíždějící limuzíny, hluk na chodbě a pak ticho… „Myslím, že si to dodnes nese v sobě,“ potvrzuje režisér. „Výběr Viktora Preisse byl pro film klíčovým a jsem rád, že tu roli přijal, protože je v ní skvělý. Stejně jako Marie – nebesky jemné stvoření, které však dokáže projevit neuvěřitelnou sílu, vytrvalost a statečnost.“
Než technici odpojí světla a pokojík domku ve Sněmovní se ponoří do tmy, zbývá ještě jedna otázka, logická a přece těžko zodpověditelná: Pokud se tehdy pohnul kříž, kdo to způsobil? Režisér krčí rameny a schválně nechává konec nedořešený, stejně jako historici: „Jak se to stalo se už patrně nikdo nikdy nedozví. Prý to mohl udělat kostelník – StB ho sice zatkla, ale pak zase pustila. Nebo to mohl způsobit zvláštní lom světla. A nakonec – třeba to opravdu byl zázrak…“
