Píše se rok 2095. Život v New Yorku je – nelidský. Město se rozkládá zevnitř, ale stejně tak jeho obyvatelé. Spleť notně opotřebovaných budov je obývána nevyváženou, ale velmi pestrou směsí náhodně či řízeně mutovaných příslušníku Homo Sapiens, „vylepšených“ o nějaké ty kybernetické doplňky. Ostatně řada z nich už hranice svého druhu notně překročila, kupředu občas i nazpět.
Dalšími obyvateli jsou více či méně přizpůsobení cizinci pocházející ze zóny, jakési brány mezi paralelními světy, otevírající se na místě původního centrálního parku. Reklamy nesou tvář současného politika-diktátora. Prolínají se s holografickými projekcemi hesel podzemního hnutí. Temnou a všudypřítomnou silou je Eugenics Corporation, společnost stojící za vším, co se v biologii lidského druhu děje.
Není divu, že většina zůstává lhostejná k obrovské egyptské pyramidě, která se netečně vznáší nad tím chaosem. To se Bohové minulosti vrátili se svou vlastní agendou, ze které se jen příběh Hora, egyptského boha s tělem člověka a hlavou sokola, protne se životy několika pozemšťanů, které se bude snažit využít pro své cíle. A i to bude jen na sedm dní, pouhý úder srdce pro nesmrtelného. Na konci se pro město nic nezmění, snad jen pár životů půjde jinou cestou.
Francouzský sci-fi film Immortel (ad vitam) je odvážný pokus o zfilmování komiksů z řady Nikopol. Do režisérského křesla se posadil sám autor trilogie Enki Bilal. K dispozici dostal tvůrčí svobodu, slušný rozpočet a možnosti poslední generace počítačové animace. Immortal byl a stále ještě je jedním z mála filmů, které byly natočeny prakticky celé před zeleným plátnem, do kterého byly kulisy dorenderovány počítačem. U Immortelu ovšem ambicemi na nesmrtelnost hnaná produkce zašla ještě dál, jen málo postav je hráno živými herci, řada z nich jsou zcela umělé animované bytosti, jiné byly vytvořeny kombinací částí těla herce a počítačové grafiky.
Bohužel, méně by bylo více. Původní statické vize města budoucnosti se podařilo převést do filmové podoby neobyčejně dobře, oko fanouškovo se bude mít po celou dobu na čem pás (nemluvě o hrdince Jill, ztvárněné Lindou Hardy, Miss France ´92). Bohužel každý výskyt umělé vytvořené postavy působí rušivě a nepřirozeně. Kvalita animace postav kolísá a někdy připomíná spíše starší videohru.
Ale Immortal má problémů mnohem víc. Jak sami tvůrci přiznávají, je spíše „převyprávěním příběhu známého z Nikopol Trilogy.“ Ve skutečnosti je to spleť odkazů a symboliky, jen částečně naznačených zápletek, situací a dialogů stavěných na odiv, záběrů vypůjčených z jiných filmů. Ještě hůře, jednotlivé postavy se chovají nekonzistentně a na samotném konci, jejich osud diváka prostě nezajímá.
Tvůrcům filmu se nepodaří zanechat takovou stopu v historii, jakou si představovali. V poslední dvou letech jsme mohli vidět řadu filmů s podobně intenzivním využitím počítačové grafiky. Kategorií sama pro sebe je Final Fantasy s obrovským rozpočtem, dokonale propracovanou animací postav i prostředí. Sky Captain je stylově a kvalitativně velmi kompaktní dílko, třebaže evokovaný vzhled filmů třicátých a čtyřicátých let je notně šedivý a nudný proti New Yorku 2095.
Dokonce i rozpaky působící japonský Casshern nabízí na všech úrovních lepší vizuální a zvukové hody (a to při produkčních nákladech pouhých cca 5 mil proti 30 mil dolarů za Immortal), třebaže množstvím povrchních sděleních a příběhů je jeho děj taktéž nepříjemně znečištěn.
Tohle dílko tedy primárně osloví čtenáře původní grafické novely. Pokud je divák zatížený na antiutopická města budoucnosti a létající automobily, užije si jich dosyta. Na jedno shlédnutí je vhodný pro fanoušky scifi, běžného diváka zřejmě tolik neosloví. Nebude mít trpělivost sledovat a rozmotávat děj.
