Československá sci-fi Jindřicha Poláka dle scénáře Pavla Juráčka (inspirovaného románem Stanisława Lema) patří k filmům, jejichž DVD by se měly prodávat v elegantním digi-packu se jménem titulu jednoduše vyraženým do matného kartonu. Ikarie XB 1 je přesně ten film, který víc nepotřebuje.
Ke konci 22. století se vesmírná loď Ikarie vedená Vladimírem Abajevem (Zdeněk Štěpánek) vydává objevovat nové civilizace směrem k Alfě Centauri. Tak jako se později Ridley Scott ve Vetřelci (Alien) věnoval přípravě kávy, i Polák s Juráčkem dávají přednost běžným lidským problémům. Kromě peripetií se stravou a vitaminovými doplňky je tu především Mac Donaldův (Radovan Lukavský) stesk po manželce. Vzrušení v sále obstará ztroskotaná loď z 20. století. Je to jeden z mála socialistických momentů filmů. Ta loď je totiž zkrachovale kapitalistická, její osazenstvo nosilo kvádra s motýlkem a bavilo se hazardem. Ovšem přízračný úprk našich kosmonautů z tohoto doupěte zla, neřesti a temné pozemské minulosti je BRILANTNÍ, stejně tak jako detail bot, které při doteku se zemí svítí (ach ty digi-osmdesátky!). Ikarie se posléze dostává pod vliv záření „Temné hvězdy“ a posádku začíná trápit únava i psychická labilita. Michal (Otto Lackovič) se zbláznil úplně a stává se pro posádku nečekaným nebezpečím…
Snímek je obsazen předními herci oné doby. Vedle Štěpánka, Lukavského a Lackoviče, hraje Ninu Dana Medřická, krásku na palubě podala Irena Kačírková. Ze zadní pozice se ale prosazuje František Smolík jako rozverný stařík Antony Hopkins. Díky tempu příběhu i melancholickému scénáři jsou příbuznými Ikarie XB 1 spíše Tarkovského Solaris nebo Kubrickova 2001: Hvězdná odysea než Hvězdné války. Vyprávění samo ale Ikarii XB 1 kultem nedělá. Tenhle film je především vizuálním poselstvím.
Jestli jsem o THX 1138 psal, že je to „bílá“ sci-fi, pak Ikarie XB 1 je sci-fi jednoznačně „stříbrná“. Jindřich Polák a kameraman Jan Kališ si vyhráli s kontrasty mezi světlem a tmou. Jejich posílením potom dosáhli podobně nadčasového estetického dojmu, jako Lucas ve zmiňovaném THX 1138. Kališova kamera se vyžívá v kompozicích, které dnes v českých filmech neuvidíte. Staví křivky lidských figur do opozice k přísným válcům, v nichž proudí kapalina. Nenápadně zabírá vrčící lopatky větráků a naplno využívá osobitých kulis, navržených architektem Janem Zázvorkou. Stěny i chodby lodi charakterizují hrany podtržené linkami světelných pruhů, podlaha v kontrolní místnosti je vyvedena v šachovnicovém vzoru. Objekty naopak vycházejí z válců, kruhů a vůbec tvarů, které spíš než stroje evokují buněčné, živé formy: zprohýbaná křesla, oble vykrojené stoly, sloupy s rafinovaným osvětlením. Z propriet Ikarie by se dal zařídit famózní barový interiér.
Přístroje samy jsou kombinací přiznaného (starožitný robot jak z Myšpulínovy laboratoře) i upraveného old-schoolu. Celkově to připomíná ilustrace ze starých verneovek zakřivené do fordovského stylu new-edge. Snad jen vnějšímu modelu lodi chybí detailnější zpracování a raketové moduly – létající talíře zůstávají esteticky trošku pozadu. Na druhou stranu jako motory hlavní lodi vypadají pozoruhodně. Jedinečná je také předkraftwerkovská hudba Zdeňka Lišky, i odvážná choreografie futuristického tance.
Na mezinárodním poli Ikarii XB 1 později potkal stejný osud, jako mnoho filmů té doby. Byla zakoupena společností American International Pictures, znásilněna, zkrácena, předabována a přejmenována na Voyage to the End of the Universe. Pryč šla například scéna s kapitalistickou lodí a do posledního záběru je vlepena Socha svobody.
