Ač se na plátnech objevuje již více než čtyři desetiletí, teprve na stará herecká kolena začal si získal celosvětový věhlas spojený s oceněním kritickým, fanouškovským, ale i finančním. Je příznačné, že věhlasného shakespearovského herce do povědomí diváků vynesla titulní role ve filmové modernizaci Richarda III. (1995) od Richarda Loncraina. O celosvětovou slávu Sira Iana McKellena se však zasloužily až dvě epické filmové trilogie – comicsové sci-fi X-Men (2000-2006), které mu nabídlo úlohu hlavního superpadoucha Magneta, a fantasy podle klasické knižní série J. R. R. Tolkiena Pán prstenů (2001-2003) a role čaroděje Gandalfa.

Ian Murray McKellen, jenž si za své herecké umění v roce 1991 vysloužil od anglické královny titul Sir, se narodil 25. května 1939 v severoanglickém Burnley. Divadlo Iana uchvátilo už v dětství, naskytla-li se sebemenší příležitost vstoupit na jeviště, Ian ji využil. Akademické vzdělávání v oboru anglická literatura na St Catharine's College v Cambridgi stále více zanedbával ve prospěch studentské divadelní společnosti Marlowe Society, kde se setkal například s Derekem Jacobim. Od roku 1961 pak v Coventry zahájil léta hereckého vyzrávání na oblastních scénách. V dramatech klasiků, od Shakespeara přes Čechova až po Becketta, se rychle otrkal a už v roce 1965 slavil své první úspěchy na londýnských scénách. Na přímluvu kolegyně Maggie Smithové jej v National Theatre uvítal legendární Laurence Olivier.

Cestu Iana McKellena mezi největší osobnosti britského divadla dále lemovala vystoupení na newyorské Broadwayi (poprvé v roce 1966 po boku Judi Denchové v dramatu Alexeje Arbuzova Slib), úspěchy na věhlasném divadelním festivalu v Edinburghu, založení vlastní divadelní společnosti (Actors' Company v roce 1972) i angažmá v Royal Shakespeare Company.

V televizi a ve filmu nestoupala herecká hvězda Iana McKellena tak snadno a rychle jako na divadle. Už ve druhé polovině šedesátých let se sice stal vyhledávaným specialistou na historické látky a adaptace klasických předloh (v televizi titulní úloha v seriálu David Copperfield, 1966; ústřední party v Keatsovi, Hamletovi, oba 1970; či Macbethovi, 1979; ve filmu vůdce renegátů Roger v historickém dramatu Alfréd Veliký, 1969), přesto je jeho účinkování před kamerou poznamenáno sérií nezdarů. Například válečný snímek The Bells Of Hell Go Ting-A-Ling-A-Ling s Georgem Peckem v hlavní úloze zůstal nedokončený, s hereckou účast ve sci-fi podívané Barbarella (1968) se musel McKellen na poslední chvíli rozloučit. Jeden z vůbec nejosobnějších McKellenových titulů v jeho filmografii se však natočit povedlo – v melodramatu Dotek lásky (1969) ztělesnil homosexuálního George Meatthewse a poprvé tak naznačil svou sexuální orientaci, k níž se veřejně vyslovil až o několik desetiletí později.

První mezinárodní úspěchy přinesla Ianu McKellenovi až léta osmdesátá, zato se mu podařilo zazářit jak na jevištích, tak i před filmovou kamerou. V letech 1980-1981 se zaskvěl na Broadwayi jako Salieri v dramatu Petera Shaffera Amadeus; za svůj výkon dokonce obdržel divadelní cenu Tony. Ve filmu se mu dostalo prvního uznání za úlohu spisovatele D. H. Lawrence v životopisném dramatu Kněz lásky (1981). Filmaři tak konečně objevili všestranný dramatický talent Iana McKellena, který dovede stejně přesvědčivě ztělesnit mentálně postiženého muže (dvojice televizních dramat Stephena Frearse Walter, 1982, a Walter and June, 1983), anglického gentlemana (důstojník tajné služby Sir Charleston v dramatu Víc než dost, 1985; britský ministr obrany John Profumo, jehož pletka vedla na počátku šedesátých let k pádu vlády, v historické rekonstrukci Skandál, 1989) nebo dokonce samotného Adolfa Hitlera (drama Countdown to War, 1989).

Byly to úlohy mužů, kteří jsou ochotni se pro získání, popřípadě udržení moci zbavit části své lidskosti, jež dopomohly McKellenovi ke slávě. Zazářil především jako vojenský důstojník bažící po vládnutí Richard Glouchester v shakespearovské variaci Richard III. (1995), natočené podle McKellenova scénáře. Studie smyšleného fašistického diktátora dopomohla představiteli titulní úlohy k nominaci na Zlatý glóbus a cenu BAFTA. První z těchto ocenění McKellen dokonce obdržel za televizní drama Rasputin (1996), kde ztvárnil ruského cara Mikuláše II., svářícího se s nespoutaným a pološíleným mnichem v podání Alana Rickmana. Definitivní vstup Iana McKellena mezi hereckou smetánku potvrdilo až setkání s režisérem Bryanem Singerem. Jeho psychologické drama Nadaný žák (1998) nabídlo McKellenovi úlohu bývalého nacistického válečného zločince Dussandera, jenž dožívá na americkém maloměstě. Z jeho setkávání s mladíkem Toddem (Brad Renfro) tak vznikl tak jeden z nejintenzivnějších vhledů do duše vraha.

Ohlas masového publika si McKellen vysloužil až v dalších dvou Singerových filmech, akčních sci-fi podle populárního comicsu X-Men (2000) a X-Men 2 (2003), na něž ještě navázal třetí díl od Bretta Ratnera – X-Men: Poslední vzdor (2006). Jako nenávistný vůdce mutantského hnutí odporu Eric Lehsherr alias Magneto totiž poprvé výrazněji zasáhl do hollywoodského velkofilmu, aby tím potvrdil své herecké charisma. Miláčkem filmového publika se pak McKellen stal coby kouzelník Gandalf, jenž vede síly dobra proti armádám temného pána Saurona, ve fantasy trilogii podle J. R. R. Tolkiena Pán prstenů (2001-2003). A jeho výběr se ukázal jako nadmíru šťastný. Jen málokterý herec mohl prožít všechny Gandalfovy polohy – od moudrého starce milosrdně se usmívajícího nad poklesky drobných hobitů až po majestátního bojovníka, který vládne silou smrtelníkovi nepochopitelnou – s takovou přesvědčivostí jako právě McKellen. Do světa filmových spektáklů nejnověji McKellen vstupuje v dobrodružné Šifře mistra Leonarda (2006) jako Sir Leigh Teabing, uznávaný historik posedlý myšlenkou na existenci Svatého grálu a snahou tuto relikvii získat. Je vypravěčem v pohádce Hvězdý prach (2007) a namluvil ledního medvěda Iorka Byrnysona ve fantasy Zlatý kompas (2007).

S rostoucím věhlasem Ian McKellen získal možnost podpořit hereckou účastí snímky blízké jeho srdci. V devadesátých letech se tak několikrát svými rolemi vracel k homosexuální tematice. Patřila k nim jedna z vedlejších úloh v dramatu z koncentračního tábora Bent, v jehož divadelní verzi slavil McKellen úspěchy v letech 1977 až 1979 jako uvězněný mladík Max, který ve snaze zatajit svou orientaci raději předstírá židovský původ (ve filmu jej ztělesnil Clive Owen). Vedle toho se McKellen představil také v hlavních rolích ve dvojici životopisně laděných titulů věnovaných homosexuálům: v dramatu A kapela hrála dál (1993) si zahrál aktivistu Billa Krause, bojujícího proti AIDS, v Bozích a monstrech (1998) jedinečným způsobem herecky zachytil poslední dny života režiséra Jamese Whalea (Frankenstein, 1931), aby za svůj výkon získal první oscarovou nominaci (druhou a zatím poslední si vysloužil jako Gandalf v prvním dílu tolkienovské trilogie Společenstvo Prstenu, 2001).

Podoben řadě svých hrdinů i McKellen samotný válčí na nejrůznějších frontách za občanská práva i proti společenským předsudkům. Snad právě z těchto aktivit čerpá energii pro své hrdiny, disponující charismatickým stářím, buď moudrým, anebo zlostným a oddaným pochybným ideálnům. Pokaždé však mužům vznešeným a nezlomným...