Když dobíhají závěrečné titulky tohoto filmu, nejdříve vám myslí mžikne představa nedomyšlené opracovanosti mohutného kvádru, jehož proměnlivost se místy až ztrácejí v ohňostroji nedotažených nápadů. Režisér Vladimír Morávek, jenž tak uspěl dramaticky sevřenou i vypointovanou Nudou v Brně, nyní obrazně řečeno stíhá příliš mnoho zajíců – a nakonec nedožene žádného. Jako kdyby ze sebe vychrlil bezpočet postřehů a odkazů, aniž by domýšlel, zda je skutečně lze všechny zužitkovat. Tak se v rychlém sledu mihne fiktivní obchodní dům (jako v Českém snu), převtělení dalajlámy (jako v Malém Buddhovi) nebo krvácení z nosu (jako v Návratu idiota).
Jak naznačují dosud zveřejněné Morávkovy sebereflexe, částečně jistě mystifikační, není vyloučeno, že vše vnímal jako jeden velký happening, sám zvědavý, kam se výsledek bude ubírat. Úmorné zkracování do přijatelné délky se však podepsalo na mnohých nejasnostech a náhlých přeskocích. Chystaná dvojdílná verze určená pro televizní uvedení snad poskytne lepší představu o zamýšleném tvaru. Zaujme téměř dokumentaristická kresba prostředí, zvláště prostorově stísněného, zanedbaného domku, v němž oba hrdinové bydlí. Kameraman Diviš Marek odvedl velice solidní práci, i když puntičkářské doslovnosti někdy jako by patřily do jiného filmu – třeba když pozorně hledí na ušmudlané vybavení bytu, na plakáty pokrývající stěny, na velkoměstské ulice atd.
Režisér, jenž se na scénáři podílel s Janem Budařem, jedním z titulní dvojice interpretů, totiž splétá mnohavrstevnou podívanou, která obsahuje prvky fiktivní reportáže, když do života hrdinů zasáhnou skrytou kamerou filmaři. Připravili si totiž konfrontační zauzlení. Současně už sám Morávek své hrdiny prezentuje jako zkoumané objekty, jak dává najevo průběžně vedenými komentáři jejich povah i skutků. Jsou vtipné, ironické a procítěně je čte Radovan Lukavský. Mnohé skutečnosti, zvláště pak ty časově nespojité, se ozřejmují teprve při poznání žádoucího kontextu, do té doby se odvíjejí jako souběžné.
Ona experimentující rozevlátost, která ovládá dramatické (ne)uspořádání, prozrazuje, že Morávek na jedné straně využíval již osvědčených stereotypů, které si ozkoušel ve svém minulém filmu, současně však ve vyprávění rozbíjel přehlednější členění do nečekaných paradoxů a zvratů. Sázkou na jistotu lze označit pojednání titulních hrdinů a jejich blízkých, dobře napsané i zahrané (méně přesvědčivě již vychází rovina spojená s filmaři zasahujícími do jejich životů). Zejména dialogické partie se vyznačují zdánlivou bezobsažností, která je nejen směšná, ale navíc ještě přesně vypovídá o jednotlivých mluvčích. Mnohdy bizarní rozpravy v podobě groteskně tázavých či nedoříkávaných vět se vyznačující přesně odpozorovanými lidskými reakcemi. Některé epizody se rozvíjejí až do izolovaných etud, někdy naznačujících výrazné významové posuny (viz otcovo nadávání na nízko přelétávající letadla, revizorský konflikt v metru nebo trable s pozvanými prostitutkami).
Morávek se pokusil změnit Budařovu image prosťáčka božího. Tentokrát vystupuje jako ten soudnější, rozhodnější, vztekavější, i když ve výsledku je jeho kníratý Hrubeš důvěřivý a manipulovatelný. Naopak Richard Krajčo exceluje coby mentálně zjednodušený a opožděný nešika Mareš, nacházející pocit větší důstojnosti jedině v dědečkově generálské uniformě. Jak naznačuje už prolog, kdy si při uzavírání pokrevního přátelství málem prořízl tepnu na zápěstí.
Celému vyprávění jednoznačně vévodí právě on. S vlasy hladce sčesanými, s tváří natolik dětsky nevinnou, věčně udivenou, jakoby „neandrtálskou“, s neskutečně patlavou mluvou, jen umocňující celkový obranářský rozměr, na sebe strhává pozornost. Vztah Hrubeše a Mareše je v lecčems ambivaletní, jak nasvědčuje třeba mohutná hádka v supermarketu. K hereckému koncertování lze přiřadit i vedlejší postavy, věčně navztekaného Hrubešova otce (Miroslav Donutil), zakřiknutou matku (Iva Janžurová), sotva se odvažující pípnout – a také starostlivě opečovávající Stellu Zázvorkovou jako Marešovu babičku.
Nápadná je nasměrovanost filmu do světa obecně známých celebrit, zvláště zábavního průmyslu. Mareš se ke kamarádově nelibosti oddává poslouchání hitů Hany Zagorové, před kamerou se mihnou další osobnosti: Karel Gott, Michael Kocáb, nemluvě o tom, komu všemu se telefonuje. Morávkův vztah k tomuto překvapivému mumraji naznačí klíčová věta, oznamující, že „se smutečního obřadu zúčastní prezident Klaus, Václav Havel, Karel Gott a další významní herci.“ Všichni se tak ocitáme v jakési podivné pimprlové hře, vedeni na motouzech, byť skálopevně přesvědčeni o vlastní svobodné vůli – stejně jako Hrubeš, zlomyslnými filmaři přivedený k buddhismu i víře, že je dalajlámovým převtělením.
