Přední osobnost americké nezávislé kinematografie Jim Jarmusch zvolil pro svůj jubilejní desátý počin žánr kriminálního dramatu. Pojal jej v duchu Quentina Tarantina, přitom ale dokázal zůstat svůj. Stejně jako „šílený maniak z videopůjčovny“ učinil i Jarmusch z filmových a literárních aluzí jedno z ústředních témat svého snímku. Postmoderní hra ho nasměrovala k sondě do podsvětí – ovšem jedná se o svět zločinu v podobě, jak si ho představují filmaři.
Námět pro Hranici ovládání nalezl Jarmusch v literární sérii Donalda E. Westlakea o precizním zločinci Parkerovi (osmadvacetidílnou knižní sérii napsal Westlake pod pseudonymem Richard Stark). Vykročil stejným směrem jako třeba John Boorman ve svém kultovním debutu Point Blank (1967) anebo Brian Helgeland s thrillerem Odplata (1999). Stejně jako oba předchozí tvůrci se k Westlakeově odkazu nehlásí přímo. Jméno samotářského hrdiny (hraje jej Isaach De Bankolé) zůstane utajeno až do konce filmu. Není to však to jediné, co Jarmusch před diváky skrývá. Zvolil totiž postup na hony vzdálený hollywoodské doslovnosti – jeho snahou je poskytnout co nejvíc prostoru divákově fantazii, aby dotvořila příběh k obrazu svému.
Od počátku až do konce sledujeme počínání samotářského elegána, nejspíše s kriminální minulostí i současností, jenž cestuje Španělskem, aby vykonal svůj úkol, jehož podrobnosti zůstávají zahaleny tajemstvím. Osamělý muž se projevuje jako obdivovatel hudby a malířství a milovník espresa. Je striktním profesionálem s vědomím povinnosti a bez jakékoli morální zábrany. Lidských vášní a slabostí se – podle vlastních slov – nezříká. Ale nejdřív musí vykonat práci, na kterou byl najat. Dvaapadesátiletý Isaach De Bankolé jej představuje právě takového: nevzbuzuje sympatie, ale ani antipatie. Emoce má pod kontrolou, v drahém obleku si vykračuje jako světák, své svědomí nezpytuje.. Od charakteru, či spíš bezcharakteru, hlavního hrdiny se pak odráží osobnosti ostatních zločineckých figurek, jimiž je roubená jeho cesta.
Za De Bankolého vytrvalého mlčení nastává prostor k exhibicím ostatních herců. Všichni přistoupili na Jarmuschovu kinematografickou hru na gangsterku. Režisér si vybral několik herců, s mimiž rád pracuje, a řadu dalších, se kterými pracovat toužil. K těm prvním se řadí Tilda Swintonová, k nepoznání proměněná do podoby extravagantní milovnice filmů. V závěru se objevuje jiný z Jarmuschových oblíbenců Bill Murray. Mladá hvězdička nezávislého filmu Paz de la Huertaová zosobňuje krásku, jež své tělo neúspěšně nabízí profesionálnímu muži. John Hurt je stárnoucím milovníkem umění. Gael García Bernal hraje španělského frajírka. Prostor dostávají Japonka Juki Kudoová, Francouzi Alex Descas a Jean-François Stévenin, izraelská herečka Hiam Abbassová i Španěl Luis Tosar. Jejich postavy spojuje bezbřehá sdílnost a touha po intimitě – dokonce i vůči muži navenek chladnému, který takové potřeby nemá.
Hranice ovládání je snímkem nesnadno uchopitelným. Publiku se nepodbízí, domáhá se naopak aktivní spoluúčasti. Jarmuschova minimalistická režie se právem spoléhá na podmanivost statických obrazů kameramana Christophera Doyla. Jarmusch však chce být také filosofem, jeho scénář nemá být jen postmoderní žánrovou hrou. Filmař co chvíli touží vyjádřit pocity marnosti a bezvýchodnosti lidské existence. Zda jsou jeho myšlenky přesvědčivé, to ať si každý divák rozhodne sám za sebe.
