Ve svém nejnovějším snímku se Jan Hřebejk zaměřil na současnost, pokusil se uplatnit dravější, útočnější pohled na odvrácené stránky naší přítomnosti. Avšak slibné nakročení zůstalo vězet v půli cesty. Mám na mysli přílišný syžetový rozptyl i zřetelnou sázku na jistotu v hereckém obsazení, které využívá nejosvědčenější polohy každého z interpretů. Zábavné jednotlivosti jsou zde často samoúčelně zveličované. Hřebejk s Jarchovským do scénáře začlenili pašování lidí, pouliční zlodějství, hrozivé fotbalové výtržnictví, bezmocnost policie vůči drzým kriminálníkům, ale také rozvrácené rodinné vztahy, rozpačitý emigrantův návrat do vlasti. Snažili se zapojit rozdílné hrdiny, představujících jakýsi průřez českou společností. Když se honí příliš mnoho zajíců naráz, nakonec se nechytí ani jeden.
Dvojice pašeráků (Zdeněk Suchý, Jan Budař) se dohaduje, co si počít s nemluvnětem zapomenutým běženci v nákladním autě. Zloděj (Pavel Liška), groteskně "vymatlaný" sportovní fanoušek (Jiří Macháček), Jaroslav Dušek coby démonický podněcovatel fotbalových výtržností… Naproti těmto pamfleticky zacíleným výjevům stojí psychologická drobnokresba, byť i zde nalezneme náběhy k bizarnostem. Rodina univerzitního učitele Otakara Horeckého (Jan Tříska) je zpodobena bez patrné nadsázky. Tříska je překvapivě bezbarvý, mnohdy jen předříkává příslušné dialogy, aniž by jim vtiskl hlubší charisma. Horeckého družka Hana (Ingrid Timková) a jejich dcera Lenka (Kristýna Boková-Lišková) pak předvádějí pouhé jakoby školské etudy. Totéž platí i pro Horeckého emigrovavšího syna Martina, jehož Petr Forman ne zcela důvodně obdařil ostýchavou naivitou a neprůbojností v mluvě i zpola omlouvavých postojích. Nejšťavnatější výkon z tohoto okruhu nacházím u Martinovy hudravě zatrpklé opuštěné Horeckého ženy, (Emília Vášáryová), a níž se manžel dosud nerozvedl, i když s ní už dávno nežije a založil si jinou rodinu.
V žádném případě nepopírám řemeslný fortel autorů, Jarchovského schopnost napsat výstižné, až formanovsky odlehčené dialogy, přesně charakterizující postavu (a zprostředkovaně i prostředí s ní spojené), Hřebejkovu dovednost toto vše přesvědčivě inscenovat a navíc výmluvně ozřejmit toliko vizuálně další důležité informace. Připomínám aspoň domácnost zprimitivnělého sportovního fandy, jehož cizokrajná partnerka (Nataša Burger) zahlcuje byt dětskou výbavou, i když sama žádné dítě nemá - posléze se odhodlá zakoupit si je. Totéž platí pro zastavárnu, pro důchodcovské bydlení Otakarovy zapuzené ženy, pro honosnou vilu, v níž Otakar přebývá se svou novou rodinou. Jedině Martinovo australské zakotvení se vymyká, neboť je vnímám jako nadbytečné. Bohužel právě ono zůstává nejméně sdělné, nepřesahuje rozměr turistického obrázku. Práce zkušeného kameramana Jana Malíře, přiklánějícího se k tlumeným barvám, však povětšinou slouží sledovanému záměru. Umí si poradit s významotvorným detailem, zejména nenápadně panoramující jízdy osvětlují potřebné i bez jediného slova.
K nejsilnějším okamžikům patří epizoda v policejní služebně - v útočné zkratce je postižena bezmoc "tatíkovské" policie, která si neví rady s arogantními grázly. Ti si stěžují na šikanu, na ubližující zacházení, dokonce požadují řádnou stravu, na jakou mají nárok. Skvěle napsaná a výtečně realizovaná sekvence, která neskrývá, že stylově navazuje na formanovské komedie či Krejčíkovu Svatbu jako řemen, však vykazuje příznačnou vadu: doslova trčí do prostoru, aniž by byla hlouběji provázána na celek. Osamostatňování atraktivních výjevů však vede i k těžkým dramaturgickým přehmatům, třeba v případě útoku na asijského turistu, obdivujícího krásy noční Prahy. Stejně jako papundeklové společenství fandů, skandovaně řvoucích při televizní přenosu. Kamera se zvolna sune nad jejich hlavami, aby zachytila bující fanatismus, snad inspirována podobným výjevem z Plechového bubínku s hajlujícími výtržníky při poslechu nacistického chorálu, avšak bez jeho pod kůži se zadírající údernosti.
Hřebejkův film se pyšní mnohými ambicemi, které však naplňuje jen částečně. Příliš často selhává odhad, co vše je ještě únosné, absence dramaturga, který by včas dokázal odhalit rozklížené spoje (dvoj)příběhu i bujné odstředivé tendence, vede ke zbytnělým nádorům, zbytečně hyzdícím jinak přitažlivá siamská dvojčata, k nimž lze syžetově i stylově rozpolcené Horem pádem přirovnat.
