Působivost filmového dramatu Hodinu nevíš režiséra Dana Svátka je opřena o několik základních prvků. Nejsilnějším z nich je herecký výkon hlavního představitele Václava Jiráčka, ztělesňujícího tzv. „heparinového vraha“. Film s ním víceméně (a spíš více) stojí a padá , což herec se ctí ustál. Dále je důležité pevné zakotvení motivu vrahových činů. Na rozdíl od reálné události, jež posloužila tvůrcům jako inspirace, je ve filmu motivace hlavní postavy jasná, vysvětlitelná a vcelku věrohodná.
Dalším významným prvkem je nemocniční prostředí s poměrně snadnou možností přístupu k lékům i dalším „vražedným nástrojům“, na druhé straně ale s obtížnější šancí k odhalení činu v místech, kde je plno léčiv i možností neoprávněného vniknutí k pacientům.
Kauza skutečného tzv. heparinového vraha Petra Zelenky si svou děsivou osudovostí o filmové zpracování přímo říkala. Byť na výsledek se čekalo s jistými obavami. Nikoli pokaždé to totiž vyjde; příběh, jehož průběh i závěr je znám z médií, se obtížně ztvárňuje tak, aby udržel pozornost diváka. Autoři se často uchylují k dokumentární doslovností reálií, jindy je ozvláštňují ornamentální stylizací či nadměrným a často zbytečným dramatizováním s krvavě drsnou příměsí.
Tvůrcům thrilleru Hodinu nevíš se podařilo vyhnout mnoha zrádným úskalím. Z případu si vzali pouze některé motivy, pozměnili základní dějové prvky i závěr. Ve vyprávění jsou uměření až střídmí, akcentují především psychologickou rovinu. Vždyť scenáristou je vedle režiséra i psycholog Miroslav Skačáni, který o „heparinovém“ případu napsal knihu a zajímaly ho zejména otázky související s jeho profesí.
Film šetří drastickými i napínavými momenty (někdy ovšem ke škodě věci). Je koncipován jakoby v jedné rovině – v téže potemnělé barevné tónině. Na počátku mu udá tón černobílá snová epizoda z protagonistova dětství. Ač přejde do barvy, působí stále jaksi šedobíle, což zvyšuje tísnivou atmosféru dějiště i příběhu. Nemocniční prostředí je vykresleno jako místo bezútěšné, člověku by se tu věru nechtělo stonat – i kdyby nehrozilo nebezpečí, že v bílém plášti číhá vrah. Depresivně temně sály, pokoje i chodby navozují pocit jakéhosi bezčasí a zvyšují tíseň. Zdravotníci sedí u počítačů a svolávají se mobily, ale terapeutické metody působí zastarale. Chorobopisy i jiné písemnosti si zdravotníci posílají po osobních poslech, sestry nezávazně konverzují o škodlivé kombinaci léků jako o neúspěšném mejdanu, skříň s léky i injekční stříkačky jsou téměř volně dostupné jako ve venkovské ordinaci. Lze si to vyložit i jako memento, že něco podobného se může odehrát kdykoliv komukoliv z nás.
Přijatelné jsou znaky vývoje ústřední postavy Hynka, byť je není vždy snadné vysledovat. Je to mlčenlivý samotář z vlastní vůle, přitom svou samotou trpí. Mnoho nenamluví, své neúspěchy, krach ambicí (studia, nerealizované vztahy k ženám aj.) i labilitu živí a spaluje v sobě. S okolím komunikuje spíše zpočátku, když ještě není umanutý zabíjením a má soucit i svědomí. (První „úspěšnou“ vraždu provede vlastně ze soucitu k trpícímu pacientovi.)
To vše má ale svá úskalí. Tvůrci se soustředili na psychologii vraha a vlastní děj nechávají plynout zvolna, bez napětí. Některé momenty pak působí nikoliv jen stísňujícím dojmem, ale také bohužel jednotvárně. O vzrušení se postará až okamžik zvratu, kdy si lékaři uvědomí, že je cosi v nepořádku. Pak se začíná „něco“ dít, ale také jaksi nárazově, vlastním interním pátráním, takřka na koleně, bez policejního vyšetřování. Zde vývoj příběhu zaskřípe. Snaha primáře schovávat problém do posledního okamžiku pod koberec nepůsobí věrohodně (jde o životy lidí, musí se riskovat i případný omyl !). Lékaři se jako pátrači chovají neprofesionálně, což platí hlavně pro vrahova hlavního protivníka, jenž by si jako doktor měl umět zachovat chladnou hlavu.
Snímku ubližuje jednostrunný tón i některé zbytečně laciné zvraty, např. když se prchající pachatel z matčina telefonátu dozví, že se přece jen dostal na medicínu. Hodně zachraňují herecké výkony, především Václava Jiráčka v roli Hynka, na něhož klade scénář zvlášť velké nároky: většinu situací musí zvládnout očima, mimikou tváře, gesty. Dobrou práci odvedl i Ivan Franěk v roli dr. Valenčíka a několik dalších předních herců v dobře zvládnutých menších či epizodních rolích – Z. Krónerová, S. Zindulka, J. Adamová, J. Dulava a další. Hudba Varhana O. Bauera sice chvílemi funguje jako (nadbytečná) nápověda, ale vcelku působivě a efektně dokresluje atmosféru.
