Se záhrobím se lze domlouvat různě. K vnímavému médiu, snům a telepatii přibyly s rozvojem techniky další možnosti: duchy bylo možné zaznamenat na magnetofonový či filmový pás, s příchodem televize a videa pak na sebe s oblibou upozorňovali prostřednictvím obrazovky. K příčinám, proč záhrobní síly oslovují živé, patří dožadování se alespoň posmrtné spravedlnosti: mám na mysli nejen pradávné tituly jako Vozka smrti ze Švédska či japonské tituly Povídky o bledé luně po dešti a Kwaidan (nebo Erbenovu baladu Svatební košile), ale nejnověji také Kruh, Oko, Pod povrchem nebo Ti druzí. Jindy ani smrt nepřehluší lásku milujících se lidí (Přátelé z onoho světa, Nebe může počkat, Duch, Na křídlech vážky…). Stejně je nyní budován Hlas smrti. Scenárista Niall Johnson tu nenabídl převratně nové postřehy či nezvyklé pojetí, spoléhá na strašidelnost samotných kontaktů se záhrobím.
Hlavního hrdinu Jonathana Riverse (Michael Keaton), jemuž tragicky zemřela žena (Chandra Westová), spojení se záhrobím fascinuje. Společně s podobně zanícenou Sarah (Deborah Kara Ungerová) mu bezvýhradně propadá a nehledí na vzrůstající ohrožení. Manželčin hlas z obrazovky televizoru naléhavě žádá, aby pomohl lidem, kteří se ocitli v ohrožení. Jonathan, obklopen moderními televizními a záznamovými přístroji, s hrůzou zjišťuje, že může tímto způsobem předvídat hrůzná úmrtí, k nimž v jeho okolí zanedlouho dojde. Sotva jim ale dokáže zabránit. Posléze se mezi postiženými ocitá i Sarah...
Jonathan se samozřejmě musí vyrovnávat s nástrahami. Muže, který mu nabídl pomoc v podobě technické komunikace se záhrobím, nalezne mrtvého uprostřed zdemolovaného pracoviště, později totéž postihne i jeho televizní koutek. Musí se vyrovnávat se zlověstnými věštbami, které jej upozorňují, že záhrobní síly popudil svými úpornými pokusy. Musí překonávat nedůvěru svých bližních...
Snímek režíroval u nás dosud neznámý Geoffrey Sax, prozatím se více uplatnivší v televizi. Nespoléhá na trikové orgie (nanejvýš se v pozadí mihne zlověstná silueta nadpřirozeného zla), napětí a děs buduje takříkajíc reálnými prostředky. Zlověstné náznaky (do naprostého ticha znenadání zahlušivší zvuk), noční scenerie protkávané provazci deště, jiskry pršící z porušeného elektrického vedení, liduprázdné prostory tonoucí v temnotě, kde každý zvuk nabývá až nepřirozeného rozměru. Byty, chodby i vyprázdněné přístavní skladiště v dramatické vyvrcholení příběhu.
Hlas smrti patří mezi mysteriózní horory, které pracují hlavně s divákovým očekáváním - důmyslně si pohrává s navozováním obav. Z původního melodramatického půdorysu středostavovské rodiny pozvolna přechází k nastínění tajemného zásvětí. Využívá k tomu nejen střihové skladby (Nick Arthurs), v níž postupně zesiluje nervnost rychlého střídání záběrů, ale také kameramanského umu Chrise Seagera. Ten z prosluněného, idylického obrazu úvodních scén posouvá příběh stále více k šerosvitným kompozicím postavy osamělého hrdiny uprostřed neznámého, setmělého, často i bludištního prostranství. Hudba Clauda Foisyho víceméně jen ilustrativně dokresluje či umocňuje žádoucí emoční ladění. Závěr filmu pak přechází do typické akční koncovky.
Ústředním obrazovým motivem se vedle detailů součástí záznamové techniky stávají zrnící obrazovky, provázené praskotem a šumem. Na nich se občas zformuje zřetelnější záhrobní obrázek. Občas Jonathana (i diváka) vyděsí nějaký zlý duch, který by stěnu obrazovky rád prorazil. Jonathan si nezřetelné záznamy zpomaleně prohlíží, snaží se co nejvíc vybudit zvukovou stopu.
Tvůrci se tváří, že předkládají seriozní výpověď: opírají se o Edisonův předpoklad (v úvodním titulku), že nenaladěnými přístroji lze zachytit vzkazy mrtvých. Problém spočívá v tom, že vedle mírumilovných bytostí se ze záhrobí derou i různé stvůry. Prý každý dvanáctý vzkaz má výhrůžnou podobu. Věř, kdo chceš...
