Hodnotit samostatně snímky o osudech Harryho Pottera – „chlapce, který přežil“ – je s každým dílem obtížnější, neboť je víc a víc zřejmé, že jde o jeden velký, zhruba osmnáctihodinový film rozdělený na sedm kapitol. Jak skutečně „funguje“ budeme vědět, až příběh poznáme jako celek. Diváci nyní znají jen něco přes jeho polovinu, v anglickém jazyce zdatní čtenáři již zhruba čtyři pětiny. Zatímco první dva filmy (Kámen mudrců a Tajemná komnata) předkládaly ještě relativně uzavřená dobrodružství, třetí snímek (Vězeň z Azkabanu) již naznačil provázanost celé série, v níž pokračuje i čtvrté (nejvíc akční) dobrodružství Harry Potter a Ohnivý pohár. I v něm sice proběhne nový a autonomní příběh (turnaj tří kouzelnických škol), ten je ale rámován stále temnějším leitmotivem celé série. Na dětskou pohádku nečekaně komplikovaným vnitřním soubojem Harryho Pottera mezi správnou a snadnou cestou, což se týká Nebelvíru a Zmijozelu, bílé a černé magie.
Znepokojivými nočními můrami pronásledovaný Harry je navzdory věkovému omezení vybrán (bez vlastního přičinění), aby se společně s třemi zástupci nejlepších evropských čarodějnických škol zúčastnil jednoho z nejprestižnějších, zároveň ale i nejriskantnějších kouzelnických turnajů. Vítěz musí ukořistit zlaté vejce střežené strašlivým drakem, v hlubinách jezera získat to, co ztratil, posléze v záludném bludišti vytvořeném přeskupujícím se živým plotem najít pohár. Harry v třech soubojích prokáže neobyčejnou mravní sílu, konečné zúčtování jej však čeká až po absolvování turnaje. Z kostí otcova těla darovaného nevědomky, masa služebníka věnovaného dobrovolně a z krve nepřítele (tj. Harryho) uzmuté násilím totiž po třinácti letech v plné hrůzné síle povstane – Vy-víte-kdo.
Převést téměř šestisetstránkovou knihu (má rozsah jako první dva díly dohromady) znamenalo předlohu radikálně krátit hned od prvních vět. Přesto je čtvrtý snímek (poprvé režírovaný Mikem Newellem) pro diváka neznalého předlohy přehlednější než předchozí snímek, který gradoval „zahuštěným“ finále. První stovku stránek předlohy tvůrci filmu doslova prolétnou během pár minut (vynechávají obvyklé Harryho úvodní trápení u Dursleyů, ale výrazně seškrtávají i mistrovství světa ve famfrpálu). Poté se příběh plně soustředí na plnění trojice úkolů. Nesrozumitelným se může zdát snad jen druhý úkol (záchrana pod vodou „spících“ těl, které střeží raraši a víly). Zklamáni ale budou asi ti, kteří se těšili na Dobbyho a Frontu osvobození domácích skřítků. Také odhalení pravé totožnosti syna Bartyho Skrka (či úmrtí jedné z významných postav) nevyznívá ve filmu tak působivě jako v knize; diváci se z filmu o obou figurách příliš nedozvědí.
Harry, Hermiona a Ron mezitím musejí překonat ještě jednu zkoušku, a tou je jejich dospívání (v souladu s tím, jak ústřední herecká trojice neuvěřitelně rychle a doslova před očima publika „stárne“). Ohnivý pohár lze totiž chápat i jako metaforu jejich fyzického a psychického zrání. Jejich dřívější laškovné vztahy se bezděčně proměňují, vstupuje do nich žárlivost propojená s ještě dětinskou nemotorností a nesmělostí. Pro Harryho je zjevně složitější pozvat na vánoční ples Cho Changovou než získat Ohnivý pohár. Bradavická škola se v oblasti hormonů zdá být poněkud „opožděná“, zejména ve srovnání se smyslnými děvčaty z Akademie kouzel v Krásnohůlkách, ale i s maskulinními svalovci z institutu v Kruvalu.
Důležitým motivem ve čtvrtém potterovském snímku je také téma patologické potřeby popularity, vrtkavosti slávy a její mediální prezentace. To vše ztělesňuje bezskrupulózní redaktorka Denního věštce Rita Holoubková. Harry, tak jako každá obdivovaná celebrita, je sledován na každém kroku senzacechtivými bulvárními pisálky a jeho popularita i jejich zásluhou opisuje křivku sinusoidy; s podobně zdivočelým rozkmitem, v jakém probíhá vzdušná honička s trnoocasým drakem. Ve snímku se objevuje ještě řada dalších nových postav. Největší prostor dostal nový (ve filmové sérii již čtvrtý) učitel obrany proti černé magii; je jím tentokrát nevyzpytatelný jednooký bystrozor Alastor Pošuk Moody (Brendan Gleeson).
Pointou knihy i jejího filmového zpracování je však setkání se znovuvzkříšeným lordem Voldemortem, které svou zásvětní stylizací – temné sarkofágy, zlověstné sochy, umrlčí lebky, plazící se hadi – připomene spíše gotický horor než pohádkovou fantasy. Poprvé spatříme i „lidskou“ Voldemortovu podobu (propůjčil mu ji démonický Ralph Fiennes), jen minimálně digitálně upravenou do hadího vzezření. Ale právě omračující triková podoba filmu (koráb vynořující se z hlubin vody, gladiátorsky velkolepý stadion na famfrpál apod.) je v ostatních partiích příběhu silně zdůrazněna, nejvíce ze všech čtyř snímků. Pokračuje ve stylizaci do podivuhodného středověce-viktoriánsko-moderního bradavického „retrosvěta“ a znovu se o ni postarala firma Industrial Light & Magic, jejíž název dobře vystihuje i čtvrtý potterovský snímek. Probleskuje jím hodně magie, ještě více světel, ale i rutina výdělečného produktu filmového průmyslu.
