Po Tarantinově Autě zabiják přichází do kin druhý díl projektu Grindhouse – Planeta Teror od režiséra Roberta Rodrigueze. Ten si pro svůj snímek zvolil zombie horor, dnes už klasický žánr mezi B-filmy. Poctivé studování Romerových, Fulciho anebo Saviniho klasických kousků se mu opravdu vyplatilo.
Za všechno může projekt Teror – armádní plán produkce biochemických zbraní. Jenže obyčejná lidská hamižnost napomohla, aby se to všechno někde zvrtlo. Chemik Abby by rád zbohatl, a tak jede na vlastní pěst. Jednotka vedená poručíkem Muldoonem si zase cenné zásoby syslí jen a jen pro sebe. A někde během těchto her do noci zasyčel plyn a osud planety Země se navždy změnil. Právě se z ní stala planeta Teror. Ulicemi se začínají ploužit mátožné postavy, lačnící po lidském mase. A přibývá jich exponenciální řadou...
Jak se na řádný zombie horor sluší, každý z našich hrdinů má vlastní příběh, vlastní důvod, proč chtít přežít konec světa. Go-go tanečnice Cherry Darling (svůdná Rose McGowanová) chce vyrazit za svým snem. Ještě netuší, že v průběhu pochodu přijde o nohu a nahradí ji kulometem. Její bývalý přítel El Wray (překvapivě nabroušený Freddy Rodríguez) pomalu zjišťuje, že jeho láska k Cherry nikdy nevyprchala a rád by zjistil, jak to s nimi dopadne. A protože jeho kulka vždycky najde svůj cíl, jeho naděje jsou vcelku valné. Doktorka Dakota Blocková (někdy plačtivá, jindy zase bojovná Marley Sheltonová) hodlá usilovat o svoji emancipaci od svého manžílka (démonický Josh Brolin), před událostmi posesivního chlapáka, dneska polozmutované násilnické monstrum. Šerif Hague (chlapák Michael Biehn) chce konečně znát recept na kulinářskou specialitu svého bratra J.T. (hláškující Jeff Fahey). Šerifův zástupce Tolo (zuřivý Tom Savini) zrovna přišel o prsteníček a na lidožravých stvůrách si hodlá zchladit žáhu. Je tu taky vědec Abby (exotický Naveen Andrews), který by rád napravil svůj osudový přehmat a zachránil lidstvo před vyhynutím. A nezapomínejme ani na Muldoona (willisovský Bruce Willis) a jeho muže. Ani oni totiž ještě neřekli poslední slovo.
Stejně jako v případě bratrského Auta zabiják se i v Rodriguezově filmu dočkáváme triků, které nás mají naladit na notu béčkových krváků ze sedmdesátých let. Mám teď na mysli nejen maličkosti jako „poškrábaná“ filmová okénka, ale především úmyslně laciné – a úmyslně krvavé – efekty, které oprávněně vzbuzují smích a nikoli hrůzu či odpor. Planeta Teror sice přiznaně navazuje na první polovinu Auta zabiják. Padne třeba zmínka o Jungle Julii, bude rozlousknuta záhada chladné konverzace mezi doktorkou Blockovou a šerifem Earlem McGrawem – jedná se totiž o dceru a otce. Jinak si ale oba filmy nemají moc co povědět. Tarantino ve svém snímku mnohdy o svých inspirátorech pouze žvaní, to Rodriguez se vzorům přiblížil i po ideové stránce. Jeho film žádné intelektuálské hry nehraje, je pouze sekvencí akčních scén, situací a soubojů za účasti aktérů (a hlavně aktérek), kterým to na plátně kromobyčejně sekne. A to by v tom byl čert, aby se autoři exploitation filmů necítili poctěni.
S Tarantinem se Rodriguez shodne ještě na jednom: muži jsou neštěstím pro lidstvo. V tom lepším případě jsou to čuňáci, neškodní i škodní (Tarantinova rolička vojáka-znásilňovače), v tom horším sobečtí parchanti. Situaci tím pádem musejí zachraňovat ženy; chápou se zbraní a vyrážejí do akce. Takový střet manželů Blockových je dokonce zašifrovaným útěkem ponižované a asi i mlácené manželky od majetnického muže. A vůbec nejhorší jsou ozbrojené složky, které svými hrami na vojáky všechno způsobily a ani nyní se nehodlají změnit. Namísto zachraňování životů usilují o posílit své postavení (známe to už z 28 dnů poté, 2002). Každé pravidlo má ale svou výjimku. Zde je za hrdiny drasňácký El Wray na jedné straně a na druhé straně správňácký šerif Hague.
Planeta Teror bude lahodit zejména oku zkušeného filmožrouta. Rodriguez se při výběru inspiračních zdrojů neomezil pouze na léta šedesátá a sedmdesátá, ale zašel ještě o dekádu dále. Cituje se nejen z Romerovy Noci oživlých mrtvol (1968) a nepřeberného množství jejích pokračování, popřípadě z Fulciho hororu Zombi 2 (1979), ale taky z Raimiho trilogie Evil Dead (1981-92). Na Carpenterových filmech Útěk z New Yorku (1981) a Přepadení 13. okrsku (1976) si všiml smyslu pro béčkový rytmus. Na Cameronově Terminátorovi (1984) zase nakoukal tu pohřebně zlověstnou atmosférou, kdy temnou nocí nastupuje apokalypsa, ale nikdo z hrdinů to ještě netuší.
Planeta Teror je přesně tím, co se dalo očekávat: americkou odpovědí na britskou zombie parodii Soumrak mrtvých (2004). Tam, kde jsou Angličané hotovi převrátit žánrové klišé naruby a ze smolaře učinit hrdinu, na to jde Rodriguez od podlahy a v honbě za parafrází raději přitvrdí. Tvrďáci jsou ještě tvrdší a svůdné krásky ještě svůdnější a krásnější. Krev je krvavější a násilí násilnější. Přesně takhle tomu mělo v představách fanoušků být. Všeuměl Rodriguez (obstarává režii, scénář, produkci, kameru, střih i hudbu) občas překročí hranice špatného vkusu – k hranicím vkusu dobrého se samozřejmě ani nepřiblíží. Ale s tím myslím musel počítat každý divák, jenž viděl některý z Rodriguezových předchozích filmů.
