Režiséři Quentin Tarantino a Robert Rodriguez si rádi hrají. S formou, s žánrem, s humorem. Po projektech na oslavu upírských hororů (Od soumraku do úsvitu), akčních opusů (Desperado, Kill Bill) anebo film noir (Sin City – město hříchu) oba holdují specifické filmové odnoži zvané grindhouse. Pokleslé snímečky, koketující s kategorií B, kterým se pro jejich proslulou naivitu mnohdy dostalo kultovního statusu – to je grindhouse. Tarantino si pro své oslavné dílko Auto zabiják zvolil žánr thrilleru, Rodriguezova Planeta Teror je čistokrevným zombie hororem. Jako první do tuzemských kin přichází Tarantinův příspěvek o šíleném vrahounovi, co si říká Kaskadér Mike.
Tři zkouřené krásky, černovláska Arlene (Vanessa Ferlitová), blondýnka Shanna (Jordan Laddová) a černoška Jungle Julia (Sydney Poitierová), právě vyrážejí na další ze svých tahů po houstonských barech. Ale ve skutečnosti se toulají odnikud nikam. Jen zabíjejí nudu. Ač o tom ještě nevědí, mají jednu jistotu – během téhle noci se nudit nebudou. Jako první ucítila trable Arlene. Z Kaskadéra Mikea (Kurt Russell) i jeho vozu, zkrášleného lebkou na přední kapotě, jde opravdu strach. A tenhle zjizvený drsňák je holkám už několik hodin v patách. Večer to bude ještě dlouhý, ale až skončí a všichni se rozjedou k domovu, Kaskadér Mike spáchá několikanásobnou vraždu. Stačí jen přidat plyn a vyrazit do ulic. Vše ostatní už obstará Mikův speciálně upravený auťák a fyzikální zákony... O čtrnáct měsíců později probírají čtyři kámošky – Lee (Mary Elizabeth Winsteadová), Abernathy (Rosario Dawsonová), Kim (Tracie Thomsová) a Zoë (Zoë Bellová) – vše, o čem se holky mezi sebou normálně baví. Sex, vztahy, prázdninová dobrodružství. A zpoza rohu si je prohlíží divný chlápek s ještě podivnější károu. Kaskadér Mike se zas jednou chce pobavit.Jenže tentokrát padla kosa na kámen...
Auto zabiják je podivný film. Ale na to už jsme si u Tarantinových projektů zvykli. Skalní fandové „šíleného maniaka z videopůjčovny“ budou jako vždycky nadšeni. Typicky tarantinovské prvky jako mnohaminutové rozhovory o všem, a přitom o ničem (anebo naopak?), popkulturní citace nebo až nesnesitelně dlouhé akční scény (po „králi soubojů“ Kill Bill nyní dostanou prostor automobilové honičky). V tom je na Tarantina spoleh. Jenže pro normální publikum je koukatelnost Auta zabiják minimálně na hraně. Scén, které by se daly označit za divácky vděčné, totiž snímek obsahuje jenom po málu. Svojí strukturou je Auto zabiják spíš dvojfilmem, podobně jako předchozí Kill Bill. Přesně po hodině je totiž děj rázně utnut a po krátké mezihře se pokračuje příběhem zcela novým. Z obou nesourodých polovin vychází diváčtěji první část, které neschází snaha budovat napětí, druhá část na filmovost rezignuje a soustředí se převážně na dialogy. Akčně-honičková dohra pak už ztracené bodíky nedožene.
Quentin Tarantino právě završuje svou ženskou desetiletku. Na ženy jakožto ústřední hrdinky svých snímků se soustředí už od Jackie Brownové (1997), pokračování nabídl Kill Bill (2003). Auto zabiják je dalším příspěvkem do této řady. A taky jejím vrcholem. Auto zabiják je totiž ženský film, ve své podstatě antiteze Tarantinova debutu Gauneři (1991), který byl „záležitostí“ čistě mužskou. Ženy tomuto filmu vládnou ve všech směrech.
Jediný mužský „hrdina“ Kaskadér Mike se ukazuje hned jako dvojnásobný ubožák. Když si musí napumpovat ego vražděním krásných holek. A když se z Russellova drsoně se stává ufňukánek, jakého filmová plátna už dlouho nepamatují. Tenhle rádoby chlap si napřesdržku zaslouží. Ostatní mužské postavy, které snad ještě stojí za zmínku, jsou tak nějak nezúčastněné. Platí to o opíjejícím se barmanovi Warrenovi (sám pan režisér), sexuálním loudilovi Dovovi (Eli Roth) i rezignovaném šerifovi McGrawovi (Michael Parks). Zato ženské hrdinky mají koule. Nejen, že se nestydí otevřeně hovořit o svých postelových výkonech, ale taky si umí užít adrenalin (vynikne zejména živočišná Zoë Bellová, původním povoláním kaskadérka, která hraje „samu sebe“). A když je třeba, vezmou spravedlnost do svých rukou – v duchu motta ručně-stručně. To vše odpovídá hollywoodským genderovým potřebám: pokud se dnes v nějakém filmu objeví macho, vemte jed na to, že to bude žena...
Odkazy a citacemi útočí Tarantino na znalce zleva zprava. Vše je natočeno ve stylu exploitation movies sedmdesátých let. Hlavní slovo dostávají automobilové akční filmy: z kultovního Vanishing Point (1971) si vypůjčil klíčovou sekvenci (hrdinky se k tomu poctivě hlásí), odhalit můžeme i původní Gone in 60 Seconds (1974), ale taky Spielbergův Duel (1971). Že byl Kurt Russell angažován díky své minulosti v roli Snakea Plisskena (Útěk z New Yorku, 1981), je asi nad slunce jasnější. První polovina snímku je prosycena příznaky grindhouseové opotřebovanosti, obraz je poškrábán, tu nějaká vteřinka chybí, tady zase přebývá. Hra dosahuje formálního vrcholu. Sedmdesátá léta se navrací taky s hudební složkou, na níž si Tarantino opět dal záležet.
Kdyby se měl (režisér, scenárista a poprvé taky kameraman) Quentin Tarantino ze svého posledního díla zpovídat, možná by všechny prazvláštnosti a výstřednosti prohlásil za poklonu polozapomenutým titulům, které on sám považuje za klasiku. Vlastně jen chtěl zavzpomínat na všechny ty snímky, jež nevynikaly dokonalou formou, zato však disponovaly jednoduchým nápadem a neopakovatelnou atmosférou. Nad jeho Autem zabiják se skvěle bloumá kritikům i fanouškům. Divák takzvaně obyčejný ale asi zapláče. Nedá se svítit, Tarantino nám nabídl filmovou hříčku, o níž se lépe mluví, než se na ni kouká.
