Grbavica Jasmily Žbaničové, vítězný film letošního Berlinale, začíná pomalu a nenápadně, aby skončila strhujícím finišem. Grbavicu zdobí především vynikající herecké výkony a pokorná + vynalézavá režie.

Grbavica je část Sarajeva, kterou za války okupovali Srbové. Jako taková potom působí jako memento chmurných událostí. Deset let po válce stojí na břehu Sarajeva nová mešita a o kus dál se truchlivě rozpadají rozstřílené grbavické paneláky. A tak jako pohled diváka nejprve upoutá lesklá střecha mešity, aby později, zdráhavě, ale přesto hladově skončil na panelákových ruinách, stejně se chovají i obyvatelé města. Snaží se tvářit, že je to už deset let, co válka minula, jenže přitom se k ní pořád vracejí, podvědomě a hlavně - bez šance na výběr, neboť válka se k nim vrací sama. „Nepotkali jsme se už někde?“ ptá se vyhazovač Pelda (Leon Lučev) hlavní hrdinky Esmy (Mirjana Karanović). Esma netuší. „Na identifikacích“, navrhne Pelda bezelstně. Pokaždé, když se objeví nový hromadný hrob…

Utahaná čtyřicátnice Esma žije sama se svou dospívající dcerkou Sarou (Luna Mijović), manžel zahynul na frontě. Sara se se svou třídou právě chystá na školní výlet, na jakousi exkurzi. Jako dcera šahída má nárok na výraznou slevu. Esma by jí ale musela vybavit potvrzením o otcově hrdinné smrti, a to se matce nechce. jako kdyby nestačily strasti běžného dne, ještě by se měla kvůli pár eurům hrabat v tom, na co by nejraději navždy zapoměla. To raději ty peníze Saře sežene jinde. Esma pracuje přes den v továrně a teď tedy vezme i noční směny v baru, který vede gangster Šaran (Bogdan Diklić). Tady pracuje Pelda, kterému se Esma ihned zalíbí. Zrod jejich ostýchavého vztahu sleduje Sara se vzrůstající žárlivostí. Sama přitom tráví čím dál víc času se spolužákem Samirem (Kenan Ćatić), jehož otec je také šahíd.

V první části nechává Žbanić postavy často zírat do prázdna, kde tušíme zrcadlo minulosti. Režisérka sleduje figury přes okna a skla, kde přirozené odrazy venkovních scenérií vytvářejí impresionistické nálady. Obrazy dostanou rozřešení až o desítky minut později, o to ale pádněji.

Mirjana Karanović (známá z filmů Emira Kusturici Underground a Život je zázrak (Život je čudo)) je režisérčiným trumfem. V očích Karanovićové dokáže zaznít hloubka bolesti i citu, herečka dokáže jediným hnutím v obličeji změnit atmosféru obrazu – a Žbanić jí ráda dopřeje čas i prostor. Esma je opravdovou hrdinkou. Neméně přesvědčivá je Sara debutující Luny Mijovićové, která je nesporným hereckým objevem snímku. Zatímco Esma se drží v pozici vědoucí matky, která nemusí mluvit, Sara je rozcapená rebelantka. Vyvádí a řve, pere se s klukama i s třídní krasavicí a největším vzrušením je pro ní zastřílet si z pistole Samirova otce. Mijović jí podává s přehledem profesionálky a s emocí zapálené teenagerky. Oběma protagonistkám kryje záda Leon Lučev jako historií poznamenaný Pelda, který ztěžka hledá život, který by byl alespoň trochu podobný tomu předválečnému.

Zkřehlou romantiku vztahů obou žen dokresluje zimní krajina sarajevského okolí – zasněžené vrchy a vybombardované věžáky. Kameramanka Christine A. Maier i střihačka Niki Mossböck podporují klidným, ale prvotřídním pojetím režisérčinu citlivou práci s herečkami.

Grbavica je v poslední době už druhým filmem na téma ženského osudu několik let po balkánském konfliktu. Tím prvním bylo Tajemství slov (La vida secreta de las palabras) Isabel Coixetové. Žbanić i Coixet zvolily podobný přístup ke stupňování tempa a obě vsadily na výjimečné introspektivní výkony hlavních hereček. Při srovnání obou děl je Grbavica méně exotická a nakonec i více filmová. Je to film, který naplno těží ze své běžnosti, jíž drobnými tahy povyšuje na strhující umělecký zážitek.