David Ondříček už svými předchozími film Šeptej, Samotáři a Jedna ruka netleská mapoval všelijaké nenápadně vykolejené osobnosti, které běžně žijí mezi námi, jednou s nápadnější odlišností, jindy s dokonalejšími mimikry. Vnímá své hrdiny ve výrazně tragikomickém klíči, zjevně s nimi soucítí, ale občas mívá sklon je vydávat za bezmála obvyklou existenční normu. Z jeho příběhů jako by vyplývalo, že celý svět je vlastně zabydlen takovýmito bytostmi, jako kdyby nikdo jiný neexistoval. Proto také zápletky, rozehrávané výhradně v takto vymezeném okruhu postav, bývají stále výlučnější, jakkoli nabízené pod pláštíkem humoru a bizarních situací.
Ondříčkovi hrdinové, jakoby stárnoucí spolu s ním, i když stále otevření převažující teenagerovské návštěvnické generaci, se jednoznačně řadí do linie řekněme „chcípáků“, jak tento typ postav kdysi označil (a v následné diskusi rozvinul) brněnský časopis Tamto. Nic na tom nemění ani ten fakt, že režisér si pravidelně vybírá autentická prostředí, byť rovněž ojedinělá. V případě nejnovějšího titulu Grandhotel je to ještědský vysílač, jenž tvoří nejen obrazovou dominantu, nahlíženou zblízka i z dáli, ale spojuje i veškeré rozehrávané události. Kameraman Richard Řeřicha upřednostnil plavně se ploužící kameru a v matném, zešeřelém nasvětlení buduje promyšlené širokoúhlé obrazové kompozice. Hudbu složil stálý Ondříčkův spolupracovník Jan P. Muchow.
Jestliže předchozí Ondříčkovy filmy postupovala svého druhu hravost, jakkoli leckdy dost obskurní, zde narazíme jedině na chtěně podivínské existence, jejich touhy i zábrany. Vysoustruhované a neživotné, jakoby převzaté z nějakého podřadného vaudevillu. Mám na mysli třeba monotónně se opakující půtky mezi chlípným recepčním (Jaromír Dulava zde v podstatě opakuje tutéž přemrštěnou výrazovou dikci jako v komedii Mezi námi přáteli) a submisivním hlavním hrdinou, amatérským meteorologem Fleischmanem (Marek Taclík). Případně vnucování zázračné lahvičky s tekutinou účinnou snad na cokoli až agresivně vlezlým číšníkem (Jaroslav Plesl), hrdým na svou dealerskou působnost. Ještě hůře vyznívá obskurní postava sudetského Němce (Ladislav Mrkvička), nutícího Fleischmana, aby rozprašoval popel válečných spolubojovníků, aby jej doprovázel po místech, kde se nacházelo jeho bydliště – ani tragická akcelerace tohoto motivu zde nepomáhá.
Grandhotel, na jehož scénáři se podílel Jaroslav Rudiš s Pavlem Jechem, obsadily svérázné figurky, hledající jak stvrzení dosavadních jistot, tak nový záchytný bod. Jediný rozdíl v pojetí postav spočívá v tom, zda toto snažení obrací navenek či naopak uzavírají ve svém nitru. Zatímco ti, kteří svým počínáním obtěžují okolí, sklouzávají k jednorozměrné směšnosti až k úrovni laciné karikatury, ústřední dvojice, Fleischman a Ilja (Klára Issová), poutají nejvíce dojemnosti i vroucnosti. Jejich posléze společné úsilí, vtělené do dlouhodobého posezení v nebetyčné výši na ochozu věže, jako by symbolizovalo spojení dvou osamělých bytostí, jistě různorodých, ale schopných se respektovat.
Ondříček nejvíce pozornosti přirozeně věnuje Fleischmanovi (ten se dokonce zdráhá prozradit své křestní jméno, natolik si zvykl na oslovování příjmením). Všimneme si nejen naprostého vynechání jakéhokoli rodinného zázemí (to ostatně bývá pro Ondříčkovy filmy příznačné), ale také plejády nejrůznějších fobií, zvláště ostychu před ženami a neschopnosti opustit území rodného Liberce. Fleischman pak vyskakuje z jedoucích vozidel všeho druhu (dokonce i s balónem, který si pracně sešije, havaruje těsně u hranic města), neschopen blíže komunikovat se svým okolím, jemuž vytrvale vyká, i když sám je oslovován někdy až shazujícím tykáním.
Fleischman přitom není žádný mladíček, ale třicetiletý muž, již pevně zakotvený ve svých umanutích. Dokáže předvídat počasí, ale jen díky pravidelně prováděným měřením povětrnostních hodnost, které puntičkářsky shromažďuje po dlouhé roky. Je v tom snad i špetka jakoby autistického zaujetí, když je schopen okamžitě si vybavit jakýkoli výkyv či ojedinělost počasí v minulosti, jak se projeví najmě při setkání s televizní „rosničkou“.
Jestliže Marek Taclík dokázal svému Fleischmanovi vtisknout jakési dětsky bezelstné, v konfliktu někdy až výbušné počínání (asi nejzřetelněji právě při modelaci této postavy rozpoznáme příznaky hravosti), Klára Issová si se svou Iljou již nevede tak úspěšně, s trochou bezradnosti sem vnáší odlišné psychologizující prvky, kterým schází pevnější ukotvení. Avšak herecké ztvárnění nemá nakonec nic společného se zřetelnými rysy Ondříčkova tvůrčí krize, neboť příběhy i typ postav se začínají opakovat v kruhu, kdysi přínosné postupy se mění v prázdná klišé. Rádoby zadumaný vznosný Grandhotel, marně evokující oduševnělou důstojnost, tuto vyčerpanost názorně dokládá.
