Snímek Gejša dopomohl svým tvůrcům k Oscaru v kategoriích nejlepší kamera, nejlepší výprava a dekorace a nejlepší kostýmy.
Japonsko vždy patřilo v našich očích k těm nejexotičtějším zemím. Možná k tomu přispěla geografická izolace, životní podmínky, historie konfliktu s největšími sousedy, ale japonská kultura, filozofie a způsob myšlení se prostě dlouho dobu ubíraly jiným směrem. A je jednou z japonských charakteristik, že vzniklé tradice či umění byly v průběhu staletí cizelovány do stavu specifické dokonalosti.
Slovní výraz gejša je vedle bojových umění zřejmě s japonským tajemnem a exotikou nejčastěji spojováno a jakousi matnou představu o jejím významu má snad každý (přesnější a vhodnější název je geiko – ale koneckonců prý se i u moderní japonské generace chápání subtilnosti vlastní historie vytrácí).
Jedním z děl, snažících se exotičnosti prostředí gejš využít, je román „Memoirs of a Geisha“ od Arthura Goldena, který se nechal volně inspirovat rozhovory, který vedl s jednou z nejznámějších gejš Iwasaki Mineko. Vypráví příběh dívky prodané v raném věku, aby se stala gejšou. Nejdříve je sice z výcviku vyřazena, ale potká laskavého dospělého muže doprovázeného gejšami, zamiluje se do něj, rozhodne se stát tou nejlepší gejšou, aby se dostala do jeho přítomnosti. Díky štěstí a úsilí se jí stane a po několika protivenstvích osudu získá jeho srdce.
Kniha se záhy stala mezinárodním bestsellerem. Bohužel i v originálním anglickém jazyce je to podbízivé dílko nejspíše připomínající Harlekýna. O míře jeho pochopení tématu mluví osočování japonskými recenzenty („znalosti japonštiny horší devítiletého dítěte“) a známý soudní spor s Iwasaki Mineko, s níž se Golden raději vyrovnal mimosoudně.
„Bestsellerovitost“ románu samozřejmě musela dříve nebo později vést k jeho zfilmování. Režie se pod produkcí Stevena Spielberga ujal Rob Marshall. V průběhu příprav došlo k odklonu od původního plánu obsadit film japonskými herci a naprostá většina interiérů i exteriéru byla „přesunuta“ do Hollywoodu. Byly rovněž ohlazeny některé drsnější a kontroverznější hrany příběhu. Celý scénář, herecké výhony (Zhang Ziyi, Ken Watanabe, Michelle Yeoh, Li Gong a další), hudba i vizuálie byly protlačeny nemilosrdným filtrem, který utlumil vše, co by se americkému nebo amerikanizovanému divákovi mohlo zdát až příliš cizí...
Klíčové postavy byly obsazeny čínskými herečkami, které jsou krásné, mají zkušenosti s mezinárodními produkcemi a především – jejich tváře jsou známější. Škoda jen, že povrchnost jejich imitování pohybů gejš udeří každého, kde třeba jen zahlédl kousek nějakého dokumentu o Japonsku.
Odtud možná plyne pragmatická příčina toho, že ve 150 minut se táhnoucím filmu o životě gejš se jejich tanec a zpěv opravdu jen mihnou – a žádnou omračující preciznost a estetičnost podloženou roky cvičení nespatříme. Vlastně je tu jediná delší taneční scéna při příležitosti prezentace hlavní hrdinky, ta však připomíná nejspíše film Flashdance, jen židle se sprchou je nahrazena vysokými podpatky a padajícím sněhem. Nezapomenutelná je jazyková stránka díla, mix angličtiny s několika japonskými slůvky, vše s čínským přízvukem. Výsledek je pro diváky v těchto jazycích sotva srozumitelný, buďme vděčni za české titulky.
První ohlasy mluvily nadšeně o vizuální stránce filmu. Možná jde o nějaký omyl, možná je předěl mezi kýčem a uměním až příliš tenký. Průhledy větvemi obsypanými květy, květy padající na dívku, sníh snášející se na krásnou tvář, hrdinka běžící temnými klikatými ulicemi, vláček dělající puff puff na malebném pozadí, vše plné pastelových barev – dojem prostě závisí na požadavcích toho kterého diváka. Jen ať prosím nečeká překrásné japonské čisté linie, elegantní design s velmi umírněnými barvami. V interiérech překvapivě impotentní kamera je neschopna prezentovat charakteristické znaky a očividně manipulativní výstavba scén přichází vniveč.
Co tedy vlastně zůstává? Nejde o film o Japonsku a gejšách, absurdita tvrzení tvůrců, že „usilovali o věrohodnost“ je srovnatelná snad jen s pamětihodným výrokem „U sci-fi filmu The Core jsme se snažili o fyzikální důvěryhodnosti.“ V žádném případě knižní předloha ani film není nějakou „povinnou záležitostí“ pro skutečné zájemce o východní svět. V takovém případě lze doporučit třeba film Omocha (1999), uváděný také jako The Geisha House, či knihu Geisha, A life od Mineko Iwasaki.
Nebuďme ale puristé, film můžeme zkusit vnímat jako pohádku odehrávající se v nějaké jiné, vzdálenější zemi, osídlené nepočetnou skupinkou občanů, kteří se vlastně povahou a svými zájmy vůbec neliší od průměrného světoobčana, pouze občas mají divný přízvuk a divné oblečení. Bohužel ani tak nelze vynést tolerantnější soud. Jde o řemeslně udělané plytké hollywoodské klišé o Popelce, která svým úsilím a s trochou pomoci od dobrých vil k penězům a lásce přišla. Většina postav je plochých a i dobří herci jsou bezradní nad scénářem těžkopádně tlačící nadprůměrně dlouhý film. Jeho děj je ovšem přiležitostně vyšperkován drobnou horovou či akční scénou a můžeme také uronit slzu nad dívkou odváženou od rodičů skrz děsivý temný les či trnout nad dívkou šplhající po střeše.
Nicméně společně s přemírou barev doslova tekoucí z plátna, krásnými tvářemi, make-upy a kimony je přehnaná melodramatičnost nepochybně to, co řada diváků i v našich kinech hledá a vychutnává. Dobrou chuť…
