Krvavé 20. století nebylo pro Arménii snadné: v průběhu první světové války sužovala obyvatele turecká genocida, v roce 1988 srovnalo ničivé zemětřesení řadu měst a vesnic se zemí. Když na sklonku milénia získala tato země konečně samostatnost, opustilo ji přes milion lidí. Touto informací začíná Alexander Gutman svůj snímek, je to však zároveň poslední autorský komentář, kterým film opatřil. Ve zbytku devadesátiminutového dokumentu nechává promlouvat jen své hrdiny a především nádhernou, působivou kameru.

Sedmdesátiletý hrobník Garnik, kameníci Arut a Liova, pravoslavný kněz Tatul a malý Varuž svou vlast opustit nechtějí. Denně se nejen při práci, ale třeba i při oslavě Garnikových narozenin setkávají na hřbitově u města Gjumri, na místě, kde se zastavil čas. Zatímco Gjumri, ač silně poničené zemětřesením, žije čilým maloměstským ruchem, na hřbitově panuje klid a mír. Tyto dva světy odlišuje režisér i barevně – oproti pestrým barvám tržiště je království náhrobních kamenů nasnímané černobíle a změkčené hnědým odstínem. V obou případech jsou hojně použity statické, pohlednicové záběry, poskládané až s malířským citem pro kompozici.

Pokud si vyberete v nabídce festivalu Jeden svět právě Fresky, neměli byste očekávat děj plný zvratů či napínavý příběh. Naopak, v záplavě lidských tragédií, které festivalové dokumenty běžně zobrazují, vás tento snímek pohladí na duši. Žena kupující na trhu holuba, děti točící se na kolotoči nebo koupající se ve fontáně, babička myjící Varuže v plechové vaně či kluci, kteří hrají na plácku fotbal, to jsou výjevy, které nepotřebují komentář. Poetické obrazy podmalované arménskou hudbou jsou střídány se záběry mužů pracujících na hřbitově. Mezi nimi se motá malý Varuž, snaží se všem pomáhat a hlavně všechny baví svou bezprostřední upovídaností.

Alexander Gutman není žádný začátečník, na svém kontě má více než 50 dokumentů, které mu zajistily světový věhlas. Snímek Fresky je jeho dílem od začátku až dokonce, podílel se na scénáři, režíroval, držel jednu z kamer, stříhal… Zachycuje každodenní život obyčejných Arménů, ve kterém se střetává tradiční způsob života s pronikajícími z výdobytky moderní techniky. Garnik si vezme oblek, nechá se oholit břitvou a vyfotit starou zrcadlovkou, velkou jako televizor, aby jeho syn a vnoučata v Americe věděli, jak vypadal v den svých sedmdesátých narozenin. Pak se ale převlékne zpátky do pracovního, tvář nechá zase zarůst a jeho dny plynou pokojně dál. A pokojně plyne i celý snímek, neobvyklý, poetický a výtvarně krásný.