Flandry (Flandres)

Flandry (Flandres) francouzského provokatéra Bruna Dumonta (Dvacet devět palem) jsou působivou – i když obtížněji přístupnou - reflexí postavení Evropana v současném světě. Snímek získal Velkou cenu na festivalu v Cannes 2006.

Bruno Dumont patří k tvůrcům, jejichž díla nenechají drtivou většinu diváků chladnými. Buď se vám zhnusí (absencí realismu a pomalým tempem, oderotičtěným sexem a výbuchy brutality), anebo si je zamilujete. To v případě, že devadesát minut, čtyři herci a osm slov jsou charakteristikou vašeho oblíbeného filmu.

Na venkovském severozápadě Francie, kde se rozkládají Francouzské Flandry, žije mladý, mlčenlivý a na první pohled poněkud neohrabaný sedlák André Demester (Samuel Boidin). André tráví čas s hezkou a citlivou blondýnou Barbe (Adelaide Leroux) – chodí spolu na procházky nehostinnou zimní krajinou, kde pak chladně samozřejmým stylem souloží. Jako kdyby se tady ani nic jiného dělat nedalo a zároveň z toho nikdo neměl extra potěchu. U Barbe se to projevuje tím, že je ochotná spát víceméně s kýmkoli, kdykoli a kdekoli. U Andrého zase tím, že v hospodě kamarádům u piva řekne, že s Barbe nechodí, ačkoli to tak podle všeho vypadá a Barbe by si to přála. Děvče vzápětí u baru bez ostychu sbalí hubeňoura Blondela (Henri Cretel), což kupodivu Andrého zabolí. Spolu s Blondelem a dalším klukem z vesnice Mordakem (Patrice Venant) následně André narukuje do jakési války kdesi v poušti. Kluci se ocitnou ve stejném oddílu a spolu s hrstkou dalších jsou (vyzbrojeni moderní technikou a živou koňskou silou) vysláni na bezcílnou misi žhavou pouští.

Válka Dumontovýma očima není spektakulární přehlídka zbraní, odvahy nebo taktiky. Je to cesta po páteři pekla. A každý obratel je zastavením a výjevem. V ruinách města se mužové dostanou pod nepřátelskou palbu a chladný sex z Flander vystřídá neméně chladné násilí. Velitel mužstva je rozmetán nečekaným výstřelem. Hrdinové se záhy dostávají nepříteli do týla, jsou to dva malí chlapci. André + co. je zneškodní alespoň trochu v boji… anebo by alespoň byli rádi, kdyby to bylo v boji, protože by jejich hněv ze ztráty kamaráda dostal smysluplnější náboj. Později hromadně znásilní arabskou ženu. Později jsou zajati. André ovšem bojuje nejenom s nepřítelem, ale i s hořkostí vůči Blondelovi, kterému Barbe posílá růžové dopisy.

Doma ve Francii Barbe zjistí, že s Blondelem otěhotněla. Dítě si nechat nechce a míří na potrat. Pak jí začnou chytat záchvaty šílenství a příběh přestane být na chvíli přehledný. S odstupem času ovšem záchvaty Barbin prožitek i rozhodnutí nečekaně zdrsňují a i prostřihy do válečných zážitků Andrého + Blondela pak ztrácejí veškeré spáry.

Při srovnání obou prostředí se člověk přesto neubrání pocitu, že válečné epizody jsou o chlup méně přesvědčivé. Dumontova autorská zkratka se tu totiž musí potýkat s expresivnějším prostředím, než jakým je klidný flanderský život.

Protagonisté Flander jsou neherci. Stejně jako s vyprávěním příběhu, i s nimi Dumont zachází pohlednicovitě. Zajímají ho jako živé objekty. Zajímá ho jejich intenzita, jejich vlastní energie, charisma a přítomnost v dané situaci. To je důležitější, než nároky klasického herectví. Od prvního záběru je ústředí trojice typově perfektně vybraná a Samuel Boidin, Adelaide Leroux i Henri Cretel jsou ve svých pozicích velmi přesvědčiví. Zejména Boidin a Leroux dávají Flandrám nezapomenutelnou hrubou krásu.

Kameraman Yves Cape podtrhuje přirozené tóny a pachy lokací. Zimní Flandry jsou vlhce sychravé, poušť oslnivě pálí (s kouřovými záclonami na horizontu), a léto zpátky ve Francii voní pšenicí. Zvuková stopa postrádá hudbu, což prohlubuje syrový a nefiltrovaný zážitek z Flander.